Světla v nás

Déšť

● Ahojda! Přináším vám kapitolu vznikající všude možně, jenom ne doma😂 A protože nemám absolutně totálně čas, doufám, že je alespoň tak v pohodě, jak se mi zdá, protože jsem si ji kontrolovala... ok, nekontrolovala, takže doufám, že na vás nevybafne nějaká hrubka nebo nesmyslnost nebo podobně, co já vím, prostě, snad se bude líbit😂
● Btw, psát tenhle příběh se mi sáfra líbí. Připravte se na dobrodružství!✊👀 A mezitím se mějte a smějte❤

Začalo pršet.

Déšť se snáší k zemi v hustých proudech a působí to, jako bychom se se Sebem ocitli uprostřed vodopádu. Voda padající z nebe chutná jako sůl. Pláče na nás moře. Topíme se, plácáme se v něm.

Sebastian mě podpírá. V místech, kde se ho dotýkám, cítím horkost, a nebýt bolesti vystřelujícího do celého mého těla a strachu, který svírá všechny mé útroby, byla bych z jeho blízkosti nesvá. Jenže na ničem jako je osobní prostor teď nezáleží. Prší. Kapky dopadají na zem s hlučným bušením. Na nic jiného se nesoustředím, jen na ten pravidelný zvuk. Kap, kap. 

Doufám, že je to ten déšť z rána, že jsem zkrátka a jednoduše po vypnutí budíku usnula a propadla se do téhle šílené noční můry a že už brzo bude konec, že ležím ve své posteli a venku jen prší a já ten déšť jen slyším a teď se probudím-

,,Musíme se někde schovat," řekne najednou Sebastian a já přikývnu. Hledám na obloze náznaky přicházejícího svítání, ale naskytne se mi pouze pohled na neústupnou, černočernou tmu. Musí být hluboká noc. Nejsou vidět hvězdy a obrysy obou měsíců skrývají koruny stromů - mdlé světlo, které nám dávají, sotva dopadá pod moje nohy. Poskakuju jako na rozžhavených uhlících, jehličí se mi zarývá hluboko do masa. Nefňukej. Jakmile začneš fňukat, všechno bude definitivně v háji. Nefňukej, sakra. Vydrž to.

,,Jsme uprostřed ničeho," odtuším a syknu, načež si zevnitř skousnu škraň, abych zarazila sténání. Nefňukej.

Sebastian zastaví, díky bohu, protože doba, kterou jsme už museli jít, se mi zdá jako věčnost. Doslova na něm visím jako hadrová panenka, lýtka se mi třesou. Není mi zima - divné, vzhledem k tomu, že na sobě mám jen roztrhanou špinavou košili -, ale dost možná to bude i tím, že ani chlad není tak prvotní, aby si našel místo v mých zmatených myšlenkách. 

Je tohle peklo? Co když jsme už po smrti, co když tohle není žádný mezistav, žádná halucinace - co když je tohle konec?

Ale kdepak. Proč bychom se po smrti dostali někam, kde znovu umřeme?

Ledaže... 

Ledaže by tohle nemělo skončit smrtí. Třeba... je to život po životě, se kterým se budeme nyní muset smířit? Nekončíci strach a vyčerpání, bolest, tma, bez možnosti oddechu, bez možnosti úniku?

Panebože, Anno. Ty jsi ale optimista.

Nefňukej. Soustřeď se na ty kapky a nefňukej, prokrista-

Kap, kap, kap, kap, kap.

,,Ten les musí někde končit," vrtí hlavou Sebastian. ,,Každopádně určitě někam dojdeme." Pustí mě a poodejde, načež se ke mně obrátí. Vlasy mu spadnou do očí a zakryjí mi tak výhled do jejich rozbouřené modři. Voda z něj valí proudem, je úplně promočený, oblečení se na něj přilepilo a triko mu těsně obepíná hrudník, který se zvedá rychleji než normálně - toť jediný náznak toho, že i on je vyděšený.

Zafňukám.

Nedá se to zarazit, obličej se mi zkřiví a než se stačím vzpamatovat, už se mi třese spodní ret a vyjde ze mně podivné zakňučení. Založím si ruce na hrudi a okamžitě si obemknu pas rukama tak, abych ho mohla svírat, a zarazit tak případné další vzlyky. Je to složité, protože se musím soustředit už jen na to, abych zvládla stát, ale prvotně se teď snažím zarazit slzy řinoucí se z mých očí, abych nepůsobila jako úplná zoufalka, a taky abych se úplnou zoufalkou nestala.