Světla v nás

Matka vlků

Utíkám skrz Čisté město a míjím hořící květiny, z nichž nestoupá žádný kouř, a jejichž plameny jsou modré a poměrně dost vysoké. Necítím z nich žádný žár, ale okolím se nese slabý zápach, který mě štípe v nose. Cestou narazím na několik málo vojáků, v návalech adrenalinu ale skoro ani nevím, jak se jich zbavím. Slyším kňučení dřív, než dorazím k jezírku, kde jsem tu už jednou navštívila jesle, a spatřím Lanu, která na mě zuřivě zavrčí a tím zastaví můj běh.

 Zvednu ruce v sebeobraně. ,,To jsem já!" vykřiknu přes lapání po dechu a vlčice couvne.

 Annabello, osloví mě a její hlas jasně vypovídá o jejím vyčerpání, nehledě na to, že má zakrvácený čumák i bok. Dále cení zuby a ježí se, v jejích očích ale taky postřehnu únavu. Už bylo načase.

 ,,Dostanu je odtud," vyletí ze mě a sesunu se k vlčici na kolena, což není moc těžké, protože se po běhu cítím vysílená. ,,Teď hned. A ty půjdeš s nimi."

 Lana se na mě podívá, zatímco se ohlédnu na desítky vyděšených vlčat krčících se mezi díky bohu ještě nezapálenými stromy. Jak dlouho je tady Lana brání sama? Kolik jich umřelo, než jsem se sem dostala?

 Jak je u všech vlků přenesu všechny najednou někam do bezpečí?

 Lana zavrčí. Mou povinností je zůstat a bojovat za tebe, Nositelko světla. Nemohu tě opustit. Nemohu opustit Čisté město.

 ,,Hloupost," zavrtím hlavou a vyškrábu se na nohy. Bolestně si uvědomuju každý svůj pohyb, ale teď rozhodně není čas skuhrat - místo toho natáhnu ruce před sebe a zavřu oči. Vím, co musím udělat. Pokud chci přenést takové množství vlků, musím vytvořit prostor, ve kterém je odtud vezmu. Musím přemístit celou tuhle část Čistého města s nimi, tak jako to udělali Čistí, když se sem stáhli. Ruce se mi třesou. Nevím, jestli mám tolik sil... a vlastně ani nevím, jak to hodlám všechno zrealizovat.

 Hodila by se ti pomoc, Annabello?

 Překvapeně otevřu oči a všimnu si Velose, který se postaví u mých nohou. 

 ,,Velosi," vydechnu. ,,Myslela jsem, že jsi s ostatními..."

 A nechávám Čisté město padnout, aniž bych se zapojil do bitvy? To sotva. 

 I on zavře oči a hned na to začne utvářet jakousi kapsli okolo prostoru, v němž se nacházíme. Zamrkám a chci se ho zeptat, jak to dělá, jenomže v ten moment si všimnu, že jsem z druhé strany už udělala velký kus já sama. Na vteřinu mě zalije šok a panika - jak je možné, že zase dělám něco, co neovládám? Jak? Ale potom tyhle pocity potlačím, když mi zrak padne na vlčata. Není čas. Není čas nad tímhle přemýšlet.

 ,,Kam vás mám přenést?" zavolám k Laně, která zavrčí a naježí srst ještě víc, načež odrazí modrý blesk, který k nám někdo sešle. ,,Musíte někam, kde je bezpečno a kde bude klid, dokud neporazíme krále."

 Nemůžu vás opustit, prohlásí vlčice a já prudce zavrtím hlavou a zvednu ruku, abych pomohla Velosovi. Obě ruce mě pálí, jako by se chystaly vybuchnout.

 ,,S těmi vlčaty někdo musí být, Lano!" vyjeknu a svraštím čelo soustředěním. Pot mi po obličeji teče proudem, na druhou stranu je ovšem bariéra okolo vlčat už téměř hotová. Pozoruji, jak se táhne okolo nich, a s každým dalším milimetrem je mi víc a víc nevolno. ,,Vyber místo, kam vás mám přenést!" křiknu k vlčici.

Nemůžu!

 Asteronské pustiny, prohlásí Velos a já cítím, jak veškerý tlak okolo nás povolí. Zalapu po dechu a spustím ruce. Bariéra kolem nás je kompletní. Lana zavrčí a vlčata dál kňučí.