Světla v nás

Žádost

Mluvili jste o tom, že se už dlouho neobjevila Verena. Tak tady je kapitola z jejího úhlu pohledu. Pamatujete na Jessabel? Viz kapitoly Pravda o minulosti. Užijte si to a nebojte - všechno to zapadne do sebe. Mělo by. Doufám. Zase rozjíždím moc veliký mindfuck games.

Verena se rozhlédne po rozlehlém sále, v němž kromě ní a jednoho honosně vypadajícího křesla není vůbec nic, a zapřemýšlí, jestli si má nebo nemá sednout na chladně vypadající stříbrnou podlahu. Už čeká přinejmenším půl hodiny, což je čas, který by jistě mohla lépe využít někde jinde. Je si moc dobře vědoma toho, jak křehké je nyní její postavení na Vlčí hoře. V ústech pocítí hořko a téměř nepozná pocit, který jí náhle sevře hrdlo - je to úzkost. Poprvé od chvíle, kdy usedla na Gaadernský trůn, má strach, že o své postavení přijde. Jsou to zcela oprávněné obavy. Jakožto vůdkyně čarodějnic selhala. Nechala utéct Nositelku světla a to více než jednou, o to horší ovšem bylo, že podruhé jí unikla přímo z Vlčí hory. Žádná z Gaadern se zatím neodvážila proti Vereně veřejně vystoupit, ale ona si je jistá, že je to jen otázkou času - a čím více ho tráví mimo Vlčí horu, tím více dává Gaadernám prostor k tomu, aby spekulovaly o jejím sesazení a nahrazení někým jiným, schopnějším - Verena moc dobře ví, že by to pravděpodobně byla Fay.

 Jenže tyto pochůzky, jak to nazývala právě sama Fay, nemůže nikdo jiný než Verena vyřídit. Ona je vůdkyní a jen ona má proto právo odejít z Vlčí hory a navštívit Asteron, kdykoliv bude chtít nebo potřebovat, což je poslední dobou velmi často. Nikam jinam Verena pochopitelně jít nemůže, ne mimo gaadernskou noc - to je dohoda, kterou s králem uzavřely původní čarodějnice ještě předtím, než Verena vůbec věděla o jejich existenci. Je to dohoda, se kterou Gaaderny již začínají být nespokojeny, stejně tak jako kdysi. A stejně tak jako kdysi jim začíná docházet trpělivost.

Přišel čas si vzít, co jim po právu náleží. Verena přejede rukou po chladné šedé stěně sálu. Toto sídlo. Asteron. Svět bez světel. Magii. A ta malá krysa Annabella jí k tomu pomůže - holka, co je předurčená jí sebrat trůn, ji dovede k vládě nad celým tímto světem. Verena se ušklíbne. To ať si pak ten Gaadernský klidně nechá kdokoliv.

 Dveře do sálu se konečně otevřou a Verena nechá svou ruku pomalu klesnout, načež se otočí k příchozí osobě. Zhruba deset metrů od ní na druhé straně místnosti stojí žena v šedo černých šatech, které působí, jako by se oblékla do stínů a tmy samotné. První, co ale kohokoliv, kdo ji spatří, zaujme, jsou její až děsivě dlouhé vlasy. Ty mají pozoruhodnou barvu - jako by byly černé, ale žena již šedivěla, nebo jako by jejich barva prostě jen vybledla. S těmi vlasy a šaty je ženin bledý obličej tím jediným, co vyloženě září. Verena zahákne ruce do sebe a vypne hruď.

 ,,Jessabel," osloví ženu před sebou a její hlas se rozlehne ztichlým sálem, ,,nečekala jsem tě. Jak... milé."

 ,,Už je to dlouho, Veroniko," promluví Jessabel a její hlas je plíživý, jako něco, co se ozývá v noci ze tmy ve vašem pokoji.

 ,,Verena," opraví ji vůdkyně čarodějnic nic neříkajícím tónem. ,,Vypadáš... temnější."

 Jessabel zrcadlí Vereniny pohyby - i ona složí ruce před sebe a pomalým krokem se vydá do strany. Boty jí klapou o podlahu. ,,A ty jsi zase... no. Bývalas krásnější, upřímně."

 Verena se ušklíbne. Jessabel sama má obličej bílý, jako by se koupala v barvě, a pokrytý zelenými prasklinami a žilkami. Když Verena zapátrá v paměti, pamatuje si ji o něco lépe vypadající - vlasy měla tak nějak napůl světlé a napůl tmavé, obličej normální barvy. Její zuby i nehty už tenkrát byly prodlouženy, ale ne tolik jako teď, a její oči neměly tak černou barvu. Jinými slovy v ní ještě stále přetrvávalo čisté světlo - zmizelo ale rychle a stejně tak i veškerá lidskost, která v Jessabel ještě vůbec mohla být. Teď se té dívce, kterou Verena tenkrát poznala, téměř nepodobala.

 ,,Nepřišla jsem se bavit o vzhledu," prohlásí Verena a sleduje Jessabelino líné přecházení po sále. ,,Chci mluvit s našim králem." 

 ,,Král je velice zaneprázdněn," řekne Jessabel potichu a dojde k oknu, které vede na nádvoří. Vyhlédne z něj a světlo měsíce jí dopadne na obličej. Je to výjev jako z hororu. ,,Poslal mě, abych vyslyšela tvou žádost. Jsi tu, abys o něco žádala, nebo ne?"

 Ve Vereně se zvedne vlna vzteku. Zaryje si nehty do dlaní a ze všech sil se snaží nedat na sobě nic znát. ,,Jsem tu, abych žádala dovolení opustit Vlčí horu pro mě i ostatní Gaaderny."

 Jessabelin výraz se ve vteřině, kdy se od okna k Vereně otočí, změní na pobavený. ,,Opět?" otáže se a koutky úst má zvednuté v posměšném úšklebku. ,,Copak už ti nás vládce neposkytl odpověď?"

 ,,Král nepochopil důležitost mé žádosti," zavrčí Verena a ze všech sil se snaží ovládnout svůj vztek, když sleduje Jessabelin samolibý pohled. ,,Gaaderny by byly schopny nalézt Annabellu i Sebastiana dřív, než si nejspíš uvědomujete."

 To už se Jessabel rozesměje nahlas. Odstoupí od okna a vydá se pomalým krokem zase zpátky k druhé straně místnosti. Její špičaté zuby, které spíše připomínají tesáky, se zalesknou, když potřese hlavou. ,,Mluvíš tu o té schopnosti, kterou jsi již měla možnost předvést? Pověz mi tedy, jak je možné, že ti Annabella již tolikrát unikla? Jak je možné, že jsi se Sebastianem ještě ani osobně nemluvila?"

 Verena přimhouří oči a srdce jí poplašeně bouchne. Pozoruje Jessabel a přemýšlí, kolik toho čarodějnice ve skutečnosti ví. ,,Annabella je označená," připomene. ,,Náleží mi. Jistě víš, jak zní dohoda. Jak vznikají další Gaaderny. Ona je moje."

 ,,Je silnější než ty," odsekne Jessabel a zastaví. Její hlas je najednou chladný. Obrátí se k Vereně čelem a zvedne bradu. ,,Víš to stejně jako to víme i my ostatní. Dokázala uniknout z Vlčí hory. Máš jediné štěstí, že má král příliš mnoho práce na to, aby tě potrestal za to, že jsi ho neinformovala o tom, že ji vůbec držíš v zajetí. Myslíš, že nevím, o co ti jde? Že to neví on? Známe každičkou vaši myšlenku - jako by to snad nebylo evidentní. Dám ti radu, Vereno. Drž se zpátky. Nemůžeš tuhle válku vyhrát. Znáš své místo."

 Verena zachová naprosto prázdný výraz. Zavrtí hlavou. ,,Chci Nositele najít, protože jejich příchod ovlivňuje taky naše životy. Copak neznáte věštbu? Budeme těmi, které za to zaplatí. Král především. Proč nás tedy nenechá, abychom mu pomohly je najít?"

 Jessabel povytáhne jedno obočí a přehodí si dlouhé vlasy přes rameno. Zavrtí hlavou. ,,Vím, o co ti jde, Veroniko. Jsem pořád jednou z vás, nechápeš? Jistě, že věštbu znám. A je mi jasné, o co se snažíš. Gaaderny ale nemohou porazit někoho, jako je král."

 ,,Nevím, o čem to mluvíš," odsekne Verena, ale po zádech jí přejede husí kůže, přestože na sobě nedá nic znát. 

 ,,Chceš Annabellu využít, aby tě dovedla k vládě," prohlásí Jessabel sebejistě. ,,Ale to nevyjde. Nezískáš ji na svou stranu a už vůbec ho neporazíš. Ani ona ho neporazí. Nech nás, ať se s touto válkou vypořádáme samy, a všechno bude fungovat tak jako doposud."

 ,,Jsi jednou z nás," řekne Verena. ,,Proč se tedy nepřidáš na naši stranu? Proč nejsi s námi na Vlčí hoře? Jsi zkažená, Jessabel. Ovlivněná životem tady a ovlivněná tím, že žiješ s našim králem. Ale ani ty nejsi svobodná. Nechceš ten pocit alespoň jednou v životě zažít?"

 Jessabel se narovná v zádech a oplácí Verenin pohled napříč místností několik dlouhých vteřin. Nakonec svěsí ramena a zavrtí hlavou. Vrátí se její sebejistý úšklebek. 

 ,,Vrať se na Vlčí horu a udrž Gaaderny pod kontrolou. V případě, že se dostaneš do styku s Nositeli, nás informuj. Ale jinak se tu už znovu neukazuj, Vereno. Doufám, že jsi to pochopila."

 A potom se otočí a zanechá Verenu v prázdném sále samotnou.