Světla v nás

Podstata

...tak jsem tu. Po měsíci. PARDON. A taky se moc omlouvám, že jsem ani neodpověděla na komentáře, ale řekla jsem si, že oceníte novou kapitolu co nejdřív. Moc vám za ně ale děkuju, jsou jako vždycky super! A teď už nebudu žvanit. Zkrátka je toho prostě hrooozně moc a tudíž jsem musela Wattpad malinko omezit. Vynasnažím se, aby to bylo zase lepší! All the love♥

Další ráno je jako probuzení do hezkého snu, což shledám něčím, co se mi ve Světě bez světel ještě nestalo... a nejspíš už ani nikdy nestane. Je to jen pár vteřin, než na mě dolehne tíha reality, ale je to tak silné, že mám chvíli pocit, že vybuchnu. Na hrudníku cítím teplo a rty se mi automaticky roztáhnou do úsměvu. Otevřu oči a současně si prohrábnu vlasy, načež překvapeně zjistím, že v místnosti, kde spím, hoří pochodeň, takže jsem schopná rozeznat hned dvě věci najednou - vedle mě leží Tim na Jennině místě a v místnosti už se mnou spí jen Patrik.

 Patrik... myšlenkami mi proletí vzpomínka na Bílé jezero a můj úsměv zmizí, když se otočím zase k Timovi a ona na mě zamžourá. Čisté město. Jenny a Gaaderny... Mary Drakeová. Posadím se tak rychle, že Tim poplašeně zvedne hlavu. Příjemný pocit na hrudníku zmizí a změní se v úzkost. Podívám se na Sebastianovu postel a bezmyšlenkovitě si prsty přejedu po rtech, načež s bušícím srdcem vstanu. Kolik je hodin? Proč mě nikdo nevzbudil? Další nával nervozity mi sevře žaludek. Musíme se hned vydat najít Drakea. Čas běží.

 Jakmile se postavím, ucítím něco pod chodidly, a když se podívám po nohy, spatřím župan, který leží poskládaný u nohou mé postele. Je na něm lísteček a na něm Jenniným písmem stojí: Je tvůj. Jsme dole na snídani. 

Župan má tmavě modrou barvou a evidentně je obnošený. Taky dost škrábe, ale když si ho přehodím přes sebe, je mi alespoň o něco tepleji. Objevím pod ním i pár hnědých, zaprášených papučí, a nejdřív ohrnu nos a přemýšlím, že si je nevezmu. Ale podlaha příliš studí a tak do nich neochotně vklouznu a zamířím ke dveřím.

 Cestou se zastavím u Patrika, nakloním se nad něj a zkontroluju, že pravidelně dýchá. Ať už se máme nebo nemáme rádi, pořád to neznamená, že chci, aby se mu něco stalo. Odtud se dostaneme všichni... a všichni budeme v pořádku.

 Cestou dolů ze schodů zaslechnu hlasy. Po chodbě jsou rozsvícené pochodně, ale září jen velice tlumeně, takže mám problém nezakopnout. Zaslechnu cinkání talířů a tiché hlasy, které vychází z místnosti vedle kuchyně. Ve vzduchu ucítím vůni něčeho slaného. Obmotám si župan těsněji k tělu, jelikož je mi hrozná zima, vezmu za kliku dveří a otevřu je.

 Všechny pohledy se okamžitě ostražitě přesunou ke mně a hovor utichne. Zvednu ruce do vzduchu na znamení, že se jedná pouze o mou maličkost,, přestože i v jídelně, v níž se nacházejí, jsou rozsvíceny pochodně, takže mě všichni moc dobře vidí. 

 ,,Ach," splyne ze rtů jako první Heleně a její napjatý postoj opadne. ,,To jsi ty, Anno."

 Udělám krok do místnosti a zavřu za sebou. Ocitnu se v prostoru s tmavě rudými stěnami, které působí, jako by byly sametové - nedokážu se ubránit pokušení a přejedu po nich prstem, díky čemuž zjistím, že na dotek nejsou tak jemné, jak působí. Veliká okna, která vidím naproti sobě, jsou nejen zabouchaná, ale taky jsou přes ně přetažené obrovské závěsy tmavě hnědé barvy, které skoro připomínají oponu. Místnosti kraluje pochopitelně stůl, u kterého sedí Jenny, Seb, Henry a Helena. Naproti mě si všimnu ještě někoho - malého kluka, který na mě kulí veliké hnědé oči. Sedí vedle Sebastiana, který se na mě taky dívá, a nohy mu visí nad zemí, protože je moc malý na to, aby dosáhl na zem.