Světla v nás

Zákony vod

Překresluju si mapu Světa bez světel a v hlavě se mi tvoří další zápletky, tak si říkám, saaakra, musím přidat další kapitolu. Už se těším, až si přečtete všechno, co už mám v konceptech, a co v nich teprve bude. Love you all! <3

,,Patriku," zamumlá Sebastian a v jeho hlase se mísí obavy s úlevou. Jsem si jistá, že stejně jako když jsem já našla Jenny, musí i on cítit sobeckou radost, že v tom nejsme sami. Čekám, že pustí mou ruku a rozběhne se za ním, ale on se jen rozejde dopředu a mě táhne za sebou. 

 Dojdeme až k Patrikovi a já zděšeně přitisknu ruku na svoje ústa. Vypadá příšerně - je bledý a protože má vlasy ostříhané úplně na krátko, jeho obličej připomíná lebku. Nehty na rukou má okousané do krve. Ale co je hlavní... jeho pohled je úplně prázdný. 

 Jsem to já, kdo Seba pustí. Pozoruje svého bratra stejně vyděšeně jako já, a když moje ruka vyklouzne z té jeho, zmateně po mně zašmátrá. Jakmile mě nenajde, obrátí se ke mně a upře na mě tak zoufalý pohled, že mě tím vyvede z míry. Sebastian nikdy nebyl zrovna jedním z těch, kdo by přede mnou dávali najevo své emoce. Teď ale naprosto jasně vidím, jak moc mu na bratrovi záleží. Bodne mě u srdce.

 ,,Běž za ním," pobídnu ho tiše a uvědomím si, že je to to první, co jsem mu řekla. Tak nemožně dlouho jsem uvažovala, co mu povím, že jsem nakonec neřekla nic. Tleskám si. 

 Sebastian přikývne a s hlubokým nádechem se obrátí k bratrovi, který se pořád dezorientovaně rozhlíží kolem sebe. ,,Patriku," osloví ho opatrně a jeho starší sourozenec na něj zamžourá. 

 Pohlédnu na ženu, která se založenýma rukama pozoruje scénu před sebou. Na sobě má něco, co připomíná vršek od plavek zelené barvy a dlouhou žlutou sukni. Hnědé vlasy má stažené do složitě vypadajícího drdolu, z nějž jí dva prameny visí podél kulatého obličeje. Vycítí můj pohled a věnuje mi poloviční úsměv.

 ,,Annabello," osloví mě a já už se ani neptám, odkud zná moje jméno. Nejspíš neexistuje nikdo, kdo by ho už neznal. ,,Netušili jsme, že se k nám připojíš."

 Rozhodnu se nedumat nad tím, proč je to pro všechny takovým překvapením. Pravděpodobně očekávali jen jednoho Nositele světla, ne rovnou dva najednou. Pokrčím rameny a podívám se zpátky na Seba, který si teď opatrně přisedá k Patrikovi. Ten zvedá ruce a polekaně před ním couvá.

 ,,Co jste mu udělali?" zeptám se té ženy a ona se na mě překvapeně podívá.

 ,,Proč soudíš, že jsme mu nějak ublížili?" otáže se a já na ni koukám a přemýšlím, jestli to myslela vážně. Máchnu ke staršímu klukovi rukou.

 ,,Protože tu s vámi strávil... jak dlouho? Čtyři, pět dní? A během toho času se z něj stalo... tohle," ztěžka polknu a žena se na Patrika pátravě zadívá. Já ten pohled naopak dlouho nesnesu. Jakkoliv jsem Patrika nemusela, vždycky býval fyzicky poměrně zdatný, věčně se ušklíbal a překypoval optimismem a sebevědomím. Tohle... to se Patrikovi podobalo asi tolik, jako se Velos podobal Henrymu.

 ,,Myslíš si, že jsme mu něco prováděli, tak jako tvé přítelkyni Jennifer ve Vlčí hoře ubližovaly Gaaderny," promluví žena a já naštvaně vydechnu, protože mi dojde, že se mi zase hrabe v mysli. ,,Ale my jsme tvému příteli nijak neublížili. Objevil se tu před několika dny, to ano. Objevil se na dně jezera, ale neměl dost magie, aby vytvořil takový prostor, jaký jsme udělali vy se Sebastianem. Tento hoch sotva dokázal udržet suché místo okolo sebe. My jsme k němu dostat nemohli, jak už jsem vysvětlovala tady tvému příteli."

  Promnu si čelo, protože mi dojde, co to znamená, a strašlivě mě to vyděsí. 

 ,,Byl tu celou tu dobu sám," řeknu. ,,Neměl nikoho, kdo by mu vysvětlil, co se děje, netušil, kde to je, ani jak je možné, že vidí to, co vidí."