Světla v nás

Portál do vzpomínek

Ok, takže, jak jsme mluvili o příběhu z pohledu Sebastiana, HERE IT COMES, protože jak jste asi pochopili, tak nyní se nám Seb a Ann na chvíli rozdělí. Ještě sice ne, ALE jak poznáte v této kapitole, už je ten jeho pohled nutný. Očekávejte ho i nadále. (Jak jsem už několikrát říkala, jakmile dojde k celkové rekonstrukci příběhu, asi jeho úhel pohledu i ustálím, jenže momentálně na revizi prostě není prostor, takže zatím prostě pokračujeme dál tímto způsobem.)

Lidičky! Pomalu a jistě se blížíme do velkého finále. A já jsem exited af, protože saaakra, boom, co je na konci téhle kapitoly, jsem plánovala už dlouho a KONEČNĚ JE TO TADY. Snad se vám to bude líbit. Tahle kapitola vznikla za dvě hodiny, tak omluvte překlepy, ale jsem fakt nadšená, že ji konečně můžu vydat. 

Snad brzy u další!

Královna Světa bez světel je oslnivě krásná. Zaznamenám to i na tu dálku, co nás od sebe dělí, i přesto, že je jaksi rozostřená a moje smysly nedokážou její rysy úplně zachytit. Je tak krásná - tak čistá, tak moudrá, tak bezchybná. Celým mým tělem to poznání prochází nikoliv jako blesk, ale jako příjemné mravenčení, které se dostává do každého póru mého těla. Neysa, královna Světa bez světel, je ztělesněné dobro. Je magií, je Světlem. Je odpovědí na všechny mé otázky a když ji budu následovat, budu jistě v bezpečí. 

Ta slova víří mou myslí a opájejí mé myšlenky jako sladké víno, zprvu nenápadně, poté poněkud razantněji, a já mhouřím oči do dálky na ženu, kterou nemohu uchopit ani se k ní zcela přiblížit a celé mé tělo, celá má osobnost mi říkají, ať ji následuji, ať už mě pošle kamkoliv.

Až na to, že mě nyní posílá na smrt.

,,Chcete, abych se vrátila do Vlčí hory?" Všechnu tu otupělost mé mysli vystřídá kruté vtržení do reality v podobě vzpomínky na žaláře, kde po gaadernské noci čarodějnice držely své úlovky, mezi nimi mě, Henryho a Jenny, a já zamrkám a couvnu vzad, přestože nejsem nikým a ničím ohrožena. Neysa se ode mě stále drží ve stejné vzdálenosti.

,,Je třeba dát věci do pohybu, Annabello," promluví ke mně tím tichým, rozvážným hlasem, a potom dodá, jako by to bylo třeba: ,,Nositelko světla." 

Uvědomím si, že mě oči pálí a štípou, zřejmě kvůli nadměrnému množství světla a mé marné snaze pořádně zaostřit na královnu v dálce. Zavrtím hlavou a připomenu si, že bych se  k ní nejspíš měla chovat jinak, uctivěji - jenže navzdory tomu uvědomění ze mě vyjde jen: 

,,Ale to je šílenství. Verena se mnou má své plány - chce mě proměnit v jednu z nich a použít mě jako zbraň proti králi. Chce překroutit to proroctví tak, aby se nakonec dostala k moci."

Byla bych přísahala, že si Neysa pobaveně odfrkla, ale než se nad tím stačím pozastavit, žena opět promluví: ,,To se nestane." 

Nedodá nic dalšího a tentokrát jsem to já, komu se z hrdla dere nevěřícné odfrknutí. ,,Uvědomujete si, co po mně žádáte?" Na rty se mi derou slova Vaše Výsosti, ale já je spolknu - mám pocit, že mě pálí v hrdle jako žhavé uhlíky. ,,Já Verenu nemůžu porazit. Je to královna čarodějnic." 

,,Bývala zrovna takové děvče, jako jsi nyní ty, když jsem ji viděla naposledy."

,,Časy se mění," odseknu, a poté se hned zarazím, když mi dojde, s kým mluvím. I tak ale cítím hněv, který začíná nebezpečně vzrůstat. Zvlášť, když se podívám na bezbranně ležícího Sebastiana. ,,Proč mluvíte s každým zvlášť?" zeptám se potom, abych na chvíli odvedla pozornost od toho bláznovství, které Neysa předložila. ,,Nemáme mezi sebou tajnosti. Mohla bys... mohla byste prosím přijít blíž, ať vám vidím do obličeje?"