Světla v nás

Tiché Město

Skoro dva měsíce. Dva měsíce mi trvalo napsat jednu kapitolu a to je ještě docela krátká. Vypadla jsem ze cviku tak, jak se vůbec dá ze cviku vypadnout. Nicméně již skoro měsíc mám odmaturováno, jupí, a i když i tak lítám všude možně, rozhodně mám teď víc volného času. Akorát mám co dělat s jakousi nechutí psát, tudíž odbourávám blok a je mi hrozně líto, že kapitoly nepřibývají rychleji. Budu se snažit s tím něco dělat. Mějte prosím trpělivost. Jste úžasní a moc za všechno děkuju, děkuju, DĚKUJU. Je to sakra dlouhý příběh a já jsem moc ráda, že se někdo pročetl až sem a čte dál. JSTE NEJLEPŠÍ. 

Ticho. Je tak příznačné pro tu situaci, ve které jsme se ocitli, že ani nevím, jak jinak ji popsat. Ticho. Všudypřítomné. Mohutné. Ohlušující.

Zvednu hlavu, posunu se na studené kamenné dlažbě a zamrkám. Z čela už mi teče krev tak, jako tekla i Sebastianovi - asi jsem se musela praštit do hlavy, naštěstí mi ale není zle a ani to nijak významně nebolí. Vyškrábu se do sedu a spatřím...

Popel. Poletuje vzduchem, tancuje mezi... hradbami? V nose mě zaštípe pach kouře.

,,Sebastiane," zašeptám a rukama po něm pátrám, nemůžu ho ale najít, tak sklopím zrak a naleznu ho i s Helenou kousek od sebe, jak oba zhrouceně leží jeden přes druhého. Srdce mi sevře strach a po zemi se k nim rychle přisunu, načež jimi zatřesu.

,,Sebe," oslovím hocha úpěnlivě a když nereaguje, zatřesu s Helenou a oslovím i ji - bez reakce. Po značném úsilí se zaměřím na jejich hrudníky a zjistím, že oba dýchají, ale zdá se, že tentokrát jsem to byla jen já, kdo se své magie ani nedotkl a nemohl tak odpadnout vyčerpáním. Zakleju. Nemám nejmenší ponětí, kde to jsme, ale vypadá to tady, jako by se tudy zrovna prohnala armáda. A jen Sebastian ví, kam nás to všechny přenesl - nebo to třeba ani neví. Dost možná nás mohl dostat přímo do centra Asteronu... nebo do nějakého jiného města, které se tak jako tak bude hemžit vojáky.

,,Kruci," zanadávám si pro sebe znovu a rozhlížím se kolem dokola. Zdá se, že jsme v nějaké postranní uličce mezi hradbami a domy, kde u stěn hoří ohně a vzduchem poletuje popel. Nikde nikoho nevidím, ale to je nejspíš jen náhoda, za kterou bych měla být vděčná. Pohlédnu na Seba a na Helenu a srdce mi buší jako o závod. ,,Tak jo," zašeptám. ,,Tak jo, tak jo. Dostanu vás odtud někam do bezpečí..."

Vstanu a nasaju kouř, následkem čehož se zakašlu. Každý zvuk, který vydám, musí být slyšet kilometry daleko. Postavím se a popadnu Sebastiana za jednu ruku a za druhou popadnu Helenu. Pokusím se zatáhnout za oba zároveň, ale jsou příliš těžcí - nepodaří se mi s nimi hnout ani o píď.

,,Kruci," vypustím z úst znovu a pustím oba dva. Budu muset nejdřív odtáhnout jednoho a až potom toho druhého, což znamená, že jeden z nich bude muset zůstat chvíli sám na ulici, než se pro něj vrátím-

,,Ať už jste kdokoliv," ozve se za mnou náhle mužský hlas, ,,ani se nehněte."

Strnu, pomalu zvednu ruce do vzduchu a zůstanu stát.

,,Otočte se," vyzve mě ten kdosi stojící za mnou a já po kratičkém zaváhání pochopím, že mi nezbývá než poslechnout. A tak udělám pomalý pohyb a otočím se čelem k čtyřicátníkovi s šedivými vlasy a stejně zbarveným strništěm, s pronikavě hnědýma očima a... s mečem, kterým mi míří přímo doprostřed hrudi.

Není to ale voják, špitne mi v hlavě vyplašený hlásek a já usoudím, že má pravdu. Muž je oblečený v hnědé košili a kalhotách, oboje má ošuntělé, děravé, špinavé od popela a od krve. Hledím na něj s rukama zvednutýma do vzduchu, u nohou bezvládné kamarády, načež muž zamrká a přimhouří na mě oči. Udělá ke mně další krok, meč nebezpečně zdvižený, a jeden z našich batohů, který mi zřejmě po přenosu musel spadnout, se rozvrčí, což muži znemožní cokoliv udělat - pouze meč prudkým pohybem namíří k batohu, ze kterého se snaží vydrat ven na vzduch Tim.