Světla v nás

Rozdělení

Postávám u okna v hlavní místnosti Drakeovy chaty, aniž bych se hnula, a nechávám falešné sluneční paprsky, ať mě hřejí na tváři a dodávají mi stejně tak falešné pocity bezpečí a klidu. Brzy půjde všechno tohle do horoucích pekel. Až opustíme Alexandrovo útočiště, nebude cesty zpátky. Rozdělíme se, já a Sebastian, a já se snažím nemyslet na to, že pokaždé, když jsme byli v tomhle světě od sebe, stalo se něco šíleného a  špatného. Dostala jsem však úkol, který je třeba splnit. Mám pocit, že bych z něj měla mít strach - může mě stát život a dost pravděpodobně mě ho i stát bude. Porazit Verenu? Je to celé nemožné. 

Ale necítím nic, jen hřející sluneční paprsky na mé pokožce a teplo vyhřáté místnosti. Za mnou se ozvou kroky, které poznám, aniž bych se musela otočit. Spatřím Sebastiana o okamžik později v odraze ve skleněné okenní tabulce.

,,Ahoj," pozdraví mě a zamíří z chodby mým směrem. Rukávy má vyhrnuté a košile se trochu mu rozevírá na hrudi. Je bosý a v ruce něco svírá. Ohlédnu se přes rameno, když se zastaví vedle mě, a než se vzpamatuju, strčí mi pod nos trs polních květin. Zašimrají mě v nose, tak protáhnu obličej ve snaze nekýchnout. 

,,Pro tebe," řekne Sebastian potichu a zatváří se docela plaše. Nemyslím, že jsem ho někdy viděla vykouzlit na tváři takovou grimasu.

,,Pro mě?" zopakuju a natáhnu ruce ke květinám různých barev, které mi podává. Usměju se, protože některé evidentně vyškubl i s kořeny. Mám jisté důvodné podezření, že Sebastian nerozezná květinu od plevele a byl by mi natrhal i bodláky, kdyby někde poblíž nějaké objevil, ale přesto mě ta pozornost rozveselí a zahřeje u srdce.

,,Dělá se to tak, ne?" pokrčí hoch ledabyle rameny a uhne mému pohledu. Tváře mu lehce, jen lehoučce zčervenají. Uculím se.

,,Byly doby, kdy bych vraždila, aby ses na mě jenom hezky podíval, Sebastiane Walkere," podotknu a natáhnu se ke sklenici, která leží na Alexandrově kuchyňské lince. Pro vodu budu muset zajít ven do jezírka, ale prozatím do sklenice kytky umístím, abych je nemusela svírat v rukou. 

Sebastian si vrazí ruce do kapes hnědých plátěných kalhot a zdá se, že se snaží působit pohodově. ,,Jo, za to se ti omlouvám. Ukázalo se, že jsem byl tak trochu, vždyť víš... idiot."

Přidušeně se zasměju a potřesu hlavou, přičemž se opravdu snažím neodpovědět mu, že je pořád ještě idiot, i když o něco starší. Podívám se na něj a úsměv mi na tváři povadne, když zaznamenám jeho náhle pochmurný výraz.

,,Co se děje?" zeptám se, ale odpověď moc dobře znám. Sama svádím tentýž boj jako Sebastian - potlačuju neodbytnou potřebu se ho zeptat, jaký je jeho úkol, kam se odtud vydá a kdy ho zase uvidím, přestože to poslední ani nemůže sám vědět. 

,,Nechci se rozdělit," prohlásí Sebastian a očima zaletí za mě ven k zapadajícímu slunci. Už ráno - ráno to tu opustíme a zamíříme odtud každý svou cestou s nejasnými vyhlídkami na budoucnost. Jsem si jistá, že ať už je Sebův úkol jakýkoliv, jistě nebude o nic míň hrozný než ten můj. ,,Nemyslím, že je to dobrý nápad, Ann," pokračuje druhý Nositel světla. ,,Společně jsme přece silnější."

,,Cituješ slova z padělaného proroctví," připomenu mu, když si vybavím, jak Neysa a Drake všechny ty věty vymysleli, abychom my byli schopni obstát v téhle honbě za tajemnou zbraní proti králi. Jen aby zvýšili naše šance, když bylo jasné, jak strašně to podělali s Veronikou a Francisem.

,,Ale tohle je pravda." Seb se konečně střetne s mým pohledem. ,,Nepřežil bych bez tebe. A ty bys nepřežila beze mě."

,,Já vím." Protože je to vážně čistá pravda. Už od začátku to byla pravda.