Světla v nás

Tvá krev, má krev

Annabella

Fay se ke mně natáhnu a uchopí mě za paži. Dřív, než stačím zareagovat, pevně ji sevře a vlastním ostrým nehtem mi prořízne kůži přímo nad místem, kde je jasně vidět šedé, vybledlé znamení V. Jeknu, ucítím pálení, načež se rozteče krev. Fay mou ruku stočí hrubým způsobem tak, že několik kapek dopadne do poháru, který svírá, a v němž se nachází něco, co je dle všeho voda. Pustí mě stejně rychle, jako mě chytila, a moje slzy se zastaví. Sevřu si krvácející ruku a sleduju, jak k Fay přistoupí Verena za narůstajícího vzrušeného šepotu nechá svou nejbližší Gaadernu, aby jí taktéž rozřízla kůži a smíchala tak mou krev s tou její. Tekutina vytékající z její rány mi připadá černá.

Verena od Fay převezme pohár, aniž by cokoliv řekla, a rudovlasá čarodějnice od nás ustoupí a postaví se vedle Jennifer. Královna čarodějnic přistoupí blíž ke mně, než by mi bylo milé, a já se musím ovládnout, abych si neotřela uplakané tváře a čelila jejímu pohledu alespoň s posledními zbytky důstojnosti.

Je to skutečné. Je to právě teď. Opravdu se to děje - budu jí čelit úplně sama, vyzbrojená jen magií, kterou neumím pořádně ovládat. 

,,Pij," pobídne mě Verena nekompromisně a postrčí ke mně pohár. Přijmu ho, ale nejprve jeho tekutinu nedůvěřivě prohlédnu - co když mě chce otrávit? Jenže to je pochopitelně hloupost. Pokud by to chtěla udělat, mohla by si ušetřit celé tohle divadýlko. Mohla by mi ve své komnatě jednoduše zlomit vaz, stejně jako to udělala té vzpurné mladé čarodějnici. Upřu na mrtvé tělo zrak a hned ho zase odvrátím, načež se s hlubokým nádechem napiju. Na jazyku ucítím lehce železnou chuť krve, která ovšem zanikne ve vší té vodě - opravdu to totiž voda je. Podám Vereně pohár zpět a ta se s úšklebkem napije.

Tehdy se mě zmocní ta apatie. Pozoruju černovlasou, zohavenou Nositelku temnoty, jak podává Fay pohár, pro který si přispěchala, a vnímám její samolibý úsměv, když promluví:

,,Já, Verena, paní Vlčí hory, tě vyzývám na souboj, Annabello, Nositelko světla. Jsi si vědoma důsledků své případné prohry?"

,,Ano," odpovím, protože se to ode mě zřejmě očekává.

Její krutý úsměv ne a ne zmizet. Je si sama sebou tak jistá. Tak přesvědčená o tom, že ji nikdy nemůžu porazit. ,,A přijímáš přesto?"

Zaváhala bych, kdyby to bylo možné, ale žádný únik z tohoto šílenství nepřipadá v úvahu. Rychle se podívám na Jenny, která se tímhle vším zdá mírně zaujatá, jako by sledovala dokument v televizi. Ten pohled mi neposkytne žádnou útěchu, a tak se rozhodnu pro jiný přístup. Jak by se choval Sebastian? Vždy si je tak jistý, že všechno zvládne - nebo dřív alespoň byl.

,,Přijímám."

Má slova se opět rozlehnou po celém zaplněném vrcholu Vlčí hory - musí mít rozlohu aspoň poloviny fotbalového hřiště. 

,,Pak mi podej ruce," zní Verenin další příkaz a já na ni překvapeně povytáhnu obočí dřív, než se stačím zarazit. Čarodějnice svou žádost nezopakuje, pouze mě se zavrčením popadne za dlaně a pronese: ,,Opakuj po mně."

Apatie pomalu opadá, když pochopím, že tohle je vskutku poslední možnost tohle zastavit. Jakmile zpečetíme tento rituál tím zaklínadlem, jedna z nás bude muset spadnout z Vlčí hory, aby té druhé patřila.

,,To aíma sou échei aíma." Z Vereniných úst zní řečtina jako sprosté slovo, jako ďáblův jazyk - zamrazí mě a doufám, že necítí, jak se mi potí dlaně, za které mě svírá.

,,To aíma sou échei aíma."

Verena svýma modrýma očima neuhýbá z těch mých. Vzpomenu si na Adriana a na slib, který jsem mu dala - zabít paní Vlčí  hory. Počítá se její porážka jako dost dobrý ekvivalent?