Světla v nás

Vítej v noční můře

První, čeho jsem si vědoma, je tma.

Mou myslí si prorazí cestu hned několik záblesků - hustý ranní déšť, moje máma hudrující na chodbě, Sebastian máchající žvýkačkou, Patrikovy ruce prudce strhávající volant auta doprava a světla kamionu, která se k nám nezastavitelně řítí.

 Vyšvihnu se do sedu se zalapáním po dechu, jež se mi v uších smíchá se stále ještě odeznívajícím zvukem kvílejících brzd. Jakmile nastane ticho, jediné, co slyším, jsou vlastní nádechy.

 Mrkám, protože mám za to, že ta temnota, ve které jsem se ocitla, je způsobena tím, že si můj zrak ještě nezvykl na nové podmínky. Až po několika dalších vteřinách mi dojde, že problémem není to, že bych snad neviděla, ale to, že není co vidět. Obklopuje mě jen a jen černo.

Zmatenost, do které jsem vržena, způsobuje, že nejsem schopna seskupit jedinou kloudnou myšlenku. Nejdřív mě napadne, že je ještě noc, že jsem měla jen šílený sen. Hned poté tuto myšlenku sama zavrhnu, protože vzpomínky na celé dopoledne jsou až příliš detailní a reálné. 
Auto. Kamion. Nehoda.

Srdce mi vyletí až do krku. Vybourali jsme se. Vybourali jsme se?! Otočím hlavu a znovu mrkám, zkouším, jestli tentokrát něco nespatřím. Třeba jsem oslepla? Přitisknu si ruce na oči a snažím se zastavit sípání, které ze mě pomalu začíná vycházet. Špatně se mi dýchá. Poznám, že se blíží záchvat úzkosti, a snažím se dostat pod kontrolu třes, který zachvacuje moje tělo.

 Světla kamionu se blížila příliš rychle. Jenny vykřikla. Patrik neměl zapnutý bezpečnostní pás... Přední sklo se roztříštilo a jeden ze střepů se zabodl do mého ramene, zatímco se celé auto přetáčelo ze střechy na kola, znovu a znovu a znovu-

 Přitisknu si dlaň na paži a ohmatávám ji, čekám, jestli narazím na ránu, anebo mě zastaví ostrá bolest - nic takové ale nepřichází. Zírám do tmy a marně se snažím dát něčemu smysl. 

 Jsem v nemocnici? Ano, určitě. Dost možná jsem prostě oslepla. Anebo jsem v narkóze a tohle je jen sen. Možná... ano. Nebo jen... vypadl proud?

 Měla bych promluvit, nedokážu se však donutit vyslovit jediné slovo. 

 Jenny. Patrik. Sebastian. Kde jsou oni? Proč jsem tady sama? 

 A kde to tedy jsem?

Moje prsty teprve teď začnou šmátrat kolem sebe - přejedu po drsném povrchu lůžka, na kterém ležím, a zjistím, že se jedná o něco jako přírodní lehátko vyrobené ze dřeva a slámy. 

Teprve v ten moment se mi žilami rozlije panika.

 ,,Haló?" vyjde ze mě dřív, než si to stačím rozmyslet, můj hlas ovšem stejně chrčí jako poškrábané cédéčko vražené do audio přehrávače a mám skoro pocit, že nebyl v mrtvolném tichu okolo ani slyšet. Ruce se mi třesou čím dál tím víc. Chci si je vrazit do kapes mikiny a vyskočit na nohy, zarazí mě ale to, že... nemám svou mikinu. Nebo cokoli z mého oblečení.
Ohmatám se od kotníků až po pas a zjistím, že na sobě mám něco z pevné, ale jemné látky, nejspíš noční košili, která mi sahá až po lýtka. Na mysli mi vyvstane představa nemocničního pláště, který se dává pacientům, a díky tomu dostanu odvahu znovu zkusit promluvit. 

,,Haló!"

Tentokrát mám pocit, že se můj hlas rozlehl celou místností a ještě dál. Možná chodbou do jiných místností? Do pokojů, ve kterých leží ostatní? Jenn, Seb a Patrik?

Nebuď pitomá, Anno, řeknu sama sobě v duchu, když se sunu k okraji lůžka a chystám se vstát. Ty víš, že nejsi v nemocnici.