Světla v nás

Jak to bylo doopravdy

Ok, s tou mou psací krizí to přestává být vtipný. Dochází mi předepsané kapitoly! Damn. Čmuchám problém. Asi bych měla zabrat. Ještě někdo má pocit, že všechno poslední dobou nějak letí? 

 Jinak... jste pořád boží. Jsem jako kolovrátek. Ale je to tak. A tady máte klasickou část z pohledu Anny, i když na Seba si musíte chviličku počkat... ale myslím, že to bude stát za to.

Proberu se s hlubokým nádechem. Vytřeštím oči do tmy a čekám, až se uklidní mě splašené bušící srdce, ale dlouho se tak nestává. V hlavě mám pořád sen, který se mi zdál - až příliš živý na to, abych ho mohla odmávnout. V tom snu jsem utíkala Čistým městem. Všude okolo mě padaly modré koule a ničily všechno a všechny okolo. Běžela jsem středem toho všechno a hledala Velose a když jsem ho našla, zasáhl ho nějaký voják, kterému z ruky vystřelil blesk... S jekotem jsem se vydala pro Sebastiana, ale stačila jsem si jen otočit a střetnou se s jeho modrýma očima, načež ho Ashdown probodl mečem. Sebastianovi se podlomila kolena a dopadl na zem, pohledem stále zaseknutým do mě, a já se rozkřičela a ječela jsem a ječela a ječela...

 Zvednu se do sedu a přimhouřím oči do tmy. V rohu místnosti stále dohořívá svíčka umístěná v zavařovací sklenici a díky tomu ho rozeznám na posteli vedle dveří. Spí s jednou rukou za hlavou. Jeho bratr vedle něj chrápe. Oba dva jsou v bezpečí, stejně jako Jenny, která si pro sebe něco mumlá, a Will, kterému nohy čouhají ven z pohovky, jelikož je příliš dlouhý.

 Oddechnu si a bouchnu sebou zase do peřin. Prohrábnu si vlasy. Je to nezvyk, když je teď mám o tolik kratší, nicméně i tak jsem se stačila zpotit natolik, že se mi lepí ke krku. V ústech pocítím sucho a uvědomím si, že mám strašnou žízeň.

 Napadne mě, že bych mohla vzbudit Jenny, aby šla se mnou, protože při přestavě, že sama sejdu schody dolů a projdu celým temným domem až do kuchyně, která je navíc bůh ví kde, mě vyděsí. Už k ní natahuju ruku, ale pak se zarazím. Po všech těch věcech, co jsem už přežila, se budu bát jít si pro pití?

 Jo, budeš, Anno. Ono je to totiž logický. Právě po tom všem by jsi se měla bát jít i sama na záchod.

 Zhluboka se nadechnu a chvíli ještě zírám do stropu, než odhodím těžkou peřinu stranou a vstanu. Jelikož jsem na sobě předtím měla modré šaty, které po bitvě v Čistém městě vypadaly zatraceně poničeně, vzala jsem si na spaní ze skříně, která byla v místnosti, nějaké velké triko. Stejně se zachovala i Jenny. Pod peřinou zima nebyla, ale jakmile se postavím, okamžitě mi naskočí hustí kůže. Zakleju. 

 Rozhodnu se, že to tu chvíli vydržím, a zamířím po studené podlaze ke dveřím. Triko si přitom stahuju přes stehna. Zarazím se u dveří a opatrně je otevírám - zavržou a já se ohlédnu na ostatní, nikoho to ale neprobere, a tak se protáhnu na chodbu.

 Na schodech zjistím, že až po takové tmě přece jenom nepůjdu. Dole v obýváku se svítí - patrně jen jedna svíčka, ale přece jen vrhá světlo dveřmi na chodbu a díky tomu vidím alespoň schody před sebou. Sejdu je a ocitnu se naproti vchodových dveří, kde je opravdu několik řetízků a dokonce i jeden opravdový řetěz. Všechna okna jsou zatažená. Chvíli mi vrtá hlavou, před kým se Helenina matka schovává - jestliže je jejím manželem vysoce postavený voják, pak to nemůže být král, nebo ano? Proč by se ho bála, když je teoreticky vzato tou, kdo je na jeho straně - ačkoliv nám právě pomáhá, samozřejmě. Aktivně proti němu nevystupuje a dveře měla zatarasené, než jsme se objevili... otočím hlavu ke dveřím do obýváku a zamířím k ním.

 Mary stojí u krbu. U stěny má zapálenou jedinou pochodeň a dle všeho zírá na nějakou fotku v rámečku, kterou jsem si na krbové římse předtím nevšimla.