Světla v nás

Pravda

Asi jste na tohle čekali. Asi to nebude zrovna podle vašich představ... nebo možná jo. Hihi.

,,Můj otec věnoval své práci většinu svého života. Jsem si jistá, že za dobu, kterou jsme tu strávili, jste z matčina vyprávění o něm už pochopili, že právě to se stalo tím, co neustále rozvracelo jejich manželství. Ona si myslela, že je špatným manželem i otcem - já ho tak nikdy nevnímala. Před zmizením světla byl on tím, kdo mě učil, jak správně zacházet s magií. On... miloval magii víc než všechno na světě a choval ji v posvátné úctě. Občas mě to až děsilo, pravda, a musím matce přiznat, že nejspíš nebyl zrovna nejvzornějším mužem, avšak otcem byl vždy skvělým. Byla jsem příliš mladá na to, abych viděla jeho špatné stránky, a tolik jsem ho milovala a obdivovala, že jsem je všechny naprosto přehlížela. Všechno to, co matce tak vadilo. Že je neustále pryč. Duchem nepřítomný většinu času. Více se soustředíc na Světlo jako takové než na cokoliv jiného. 

 Občas mě otec bral s sebou, když na pár dní odcházel pracovat do naší chaty v horách. Matka zůstávala doma - v té době měla vlastní obchod, vyráběla šperky, malovala obrazy a dělala keramiku. Byl to její způsob, jak uniknout faktu, že je sama na výchovu dcery a manžel ji nikdy nebude milovat tak, jako ona miluje jeho. Nebo možná spíše milovala. Její láska chřadla a chřadla, dokud nezbyla jen zášť a zloba a zahořklost. Ale mě jako by tohle všechno minulo. Když otec řekl, že můžu jít s ním, vždycky jsem nadšeně souhlasila. Cestou tam jsme se nikdy nepřenášeli ani jsme nepoužívali portály, ačkoliv jsme mohli putovat klidně i dva dny.  Otec tvrdil, že si tou cestou ujasňuje myšlenky. Nikdy to nedělal doma. Většinu té cesty jsme mlčeli. Slunce svítilo, okolí byly plné života, prošli jsme městy, lesy, poli... horami až k chatě. Vždy jsme se těch několik posledních kilometrů přenesli přímo k ní, takže vlastně ani nevím... ale to budeme řešit později. Důležité je, že vím, kde se zhruba nachází. Je dřevěná, malá, uvnitř toho moc není, ale vleze se do ní alespoň pět lidí. Když z  ní člověk vyšel ven, viděl téměř na celý dnešní Svět bez světel. Byla to nádhera. A na dveřích té chaty... na jejích dveřích bylo znamení. Znamení, jehož význam doteď neznám. To znamení, které můj otec načmáral do mé oblíbené dětské knížky. Nakreslil ho tam... protože se skrývá právě v té chatě. Jsem si tím jistá."

,,Můžeme si promluvit?"

 Vkročím do místnosti, kde se Sebastian obléká do košile a kalhot, které mu připravila Mary Drakeová. Košili si teprve přetahuje přes hlavu, když na něj promluvím, takže na několik vteřin zapomenu, co jsem chtěla říct, a zcela nepokrytě mu zírám na břicho. Potom zčervenám a odvrátím se, načež vklouznu do místnosti úplně a zavřu za sebou dveře. Všichni ostatní už jsou dole, chystají se k odchodu a dost pravděpodobně panikaří při vyhlídce na to, co nás všechny čeká.

 Sebastian si začne zapínat knoflíčky na košili a sjede mě pohledem. Čekám, že řekne něco jako že mi to sluší, protože šaty, které donutila mě Mary obléct, jsou doslova jako pro princeznu. Mají černou barvu, jsou protkané zlatou nití tvořící zvláštní krajkové vzorky a sahají mi až ke krku, takže působí usedle a zároveň elegantně. Přestože já z nich byla naprosto unesená, Mary mě okamžitě uzemnila. 

 ,,Jsou staré," řekla mi. ,,Zašlé. Lidé v Tichém městě takové nosí, protože nemají prostředky k vytvoření nových. Nebudeš působit jako pěst na oko, nikdo z vás. A dávej pozor - tady vzadu se pářou, ať se ti nerozpadnou."

 ,,Není to trochu nepraktické?" zeptá se mě Sebastian a odvrátí mě pohled, aby se soustředil na svoje knoflíky. Zamrkám a přejdu k němu, aniž bych přemýšlela nad tím, jestli se mám cítit dotčeně nebo ne. Nakonec jen pokrčím rameny, postavím se mu naproti a plácnu ho přes ruce, načež mu zapranou bílou košili začnu zapínat sama.