Světla v nás

Výbuch

Normálně se stal zázrak, a sice ten, že mám v zásobě ještě tři kapitoly? Aha? Ahaaa? Takže teď budou kapitoly s menším časovým rozestupem? Ahaaaa? Samotnou mě to překvapilo, víte. :D Also, miluju The Score, takže tady máte písničku od The Score a novou kapitolu. Za všechno díky jako vždycky a užijte si ji!♥

V obývacím pokoji si Helenu okamžitě odchytí Julie a aniž by se jí představila, ihned jí donutí absolvovat cosi jako pokus o zdravotní prohlídku, ačkoliv k odborníkovi má dle všeho, co řekne, pěkně daleko - připomíná prostě jen vystrašeného rodiče. Přejedu všechny zúčastněné pohledem a Sebastian se mezitím začne probírat brašnami, které jsme s sebou nesli od našeho únosu, a vyhazuje z nich všechno, co nebudeme na naší cestě potřebovat. Prohlásí, že jeden ze zašlých batohů si vezmeme my, druhý přenecháme Heleně, a já jen nepřítomně přikývnu a podívám se na Thomase. Za jeho zády spatřím o zeď opřený meč, který svíral v rukou, když nás před necelou hodinou objevil.

,,Musíme odejít," promluvím k němu a on kývne, aniž by se na cokoliv ptal, a otočí se k Suzanne.

,,Dones nějaké jídlo, které by si mohli vzít na cestu, a vodu."

Jeho dcera lehce přikývne a zmizí, než ze sebe stačím vysoukat: ,,Nemusíte..."

Thomas pouze zvedne ruku, aby mě umlčel. ,,Prosím," řekne mi. ,,Je to to nejmenší."

Julie mezitím zadržuje Helenu v křesle, přestože se dívka snaží vstát, a nevěřícně kroutí hlavou mým směrem. ,,Před okamžikem byla polomrtvá," vydechne očividně v šoku, ,,vysvětli jí, Nositelko, že teď nemůže prostě jen tak odejít..."

Zhodnotím Helenu pohledem a když si všimnu, jak se vehementně snaží stoupnout si, usměju se na ni i na Julii. ,,Je v pořádku," prohlásím k paní zdejšího domu. ,,Postarali jsme se o ni, nebojte se." Julie se ale jenom zamračí a vymění si několik tichých slov s Helenou, která se na ni mile usmívá a přesvědčuje ji, že je schopná vstát a odebrat se najít zbytek našich přátel. Užasle si uvědomím, kolik toho pro nás tihle lidé dělají, aniž by vůbec věděli, jestli zvládneme to, k čemu nás vybral... bůh ví kdo a bůh ví proč.

Suzanne se vrátí se spoustou jídla a pití, se kterým jí pomáhá Jack, a se Sebastianem ho nacpou do našich brašen. Jakmile je hotovo, všichni se vzájemně prohlédneme a nastane ticho.

,,Děkujeme," promluví jako první Helena a poté polkne. ,,Děkujeme mnohokrát za všechno. Neměla jsem a ani teď nějakou dobu nebudu mít možnost vás víc poznat, ale nebýt vás..."

Thomas rázně máchne rukou, aby ji umlčel, a věnuje jí úsměv, který vypovídá o jeho únavě. Pod hnědýma očima má kruhy a ruce se mu trochu třesou z nedostatku odpočinku. Sevře se mi žaludek. Tohle ještě nic není. To, co teprve přijde...

,,Ještě bychom měli otázečku," ozve se Sebastian, který jednu brašnu podává Heleně a jednu si sám hází na záda jako by to byl pytel brambor. V batohu to zařinčí a já překvapeně povytáhnu obočí. Pozornost našich hostitelů se ale upře na Sebastiana a obsah batohu očividně zajímá jen mě. ,,Postrádáme zbytek našich přátel," řekne. ,,Jsou čtyři, tři muži a jedna dívka. Jeden z nich má hnědé vlasy a vousy, druhý je krátkovlasý, vlastně téměř holohlavý, ten třetí má husté hnědé vlasy a zvláštní, zlatavé oči. Ta dívka je hnědovlasá-"

,,Černovlasá," opravím ho a před očima mám náhle Jenny a její měnící se barvu vlasů a to, co to může a nebo nemusí znamenat. Co naše kamarádka asi dělá teď? Je schopná sebe a ostatní ubránit? ,,Její vlasy jsou spíš černé," dodám a pomyslím si: Možná by se ostatní měli bránit spíš před ní.