Světla v nás

Planá přání

Annabella

Zakážu Vereně, aby se ode mě hnula na krok, jelikož ani na vteřinu nevěřím tomu, že by se snad vzdala a přijala svou porážku - kdykoliv pohlédnu na Fay a spatřím pohrdání v její tváři, připomene mi to, že ačkoliv jsem teď paní Vlčí hory, nikdo mi věrnost nepřísahal. Všechny Gaaderny v hoře jsou zavázány Vereně - ovšem ta je k mému štěstí zavázána mně. Domnívám se - a upřímně doufám, že se nepletu - že skrze Verenu budu schopna řídit zbytek čarodějnic. Jenže vím, že to nebude jednoduché.

Zítra. Zítra to všechno vyřeším. Nějak.

Jsem hrozně unavená, přestože jsem spala dva celé dny, a tak prostě jen oznámím Vereně, že se ani nehne - zůstane se mnou v její komnatě až do dalšího rána. Bude u mojí nohy jako poslušný pes, dokud to řeknu. Nedopustím, aby mě snad nějakým způsobem obešla. Jenny a Fay budou držet stráž, stejně jako tomu bylo po celou dobu našeho spánku - budou hlídat, aby se dovnitř nikdo nedostal. Ostatní Gaaderny dle všeho prostě čekají, až se probudíme. Jsou neklidné. A rozhodně se jim nebudu líbit jako jejich vládkyně.

,,Tak se ta věštba přece jenom naplnila, hm?" Jenny se posadí na židli v rohu místnosti blízko dveří, kde drží hlídku jako první. Všechny na ni upřeme pozornost, když se líně opře a napije se vína - myslím, že ho musela vypít snad už litr. ,,Usedne na Gaadernský trůn a svrhne krutovládu. Tak to tam stojí, ne?"

Nic neřeknu, zato Verena se hořce uchechtne a zavrtí hlavou. ,,Krutovládu. To je teda ale blbost."

Nemá ani tušení, že věštba je jenom výmysl Drakea a Neysi, kterým nasměrovaly národy cestou, kterou pro ně vybrali. Verena by nikdy nezvažovala, že mě na trůn sama posadí, kdyby nevěřila, že jsem k tomu stejně předurčená. Moc jsem smysl těch věšteb nechápala - až doteď. Dostali se všem národům pod kůži. A nebo na nich možná vážně bylo cosi pravdy? Jsem tu, protože jsem k tomu předurčená?

,,Měly bychom spát," promluvím k Vereně místo odpovědi k Jenny, ,,zítra nás čeká hodně práce."

Verena se na mě podívá, jako by se ptala, jestli to myslím vážně. To, že vypadá téměř jako člověk, je jediný důvod, proč při pohledu na ni necítím tak hroznou hrůzu - to, a taky pouto, kterým stačí škubnout a zkrotit ji. A přesto... je to Verena, královna čarodějnic, paní Vlčí hory. Je to první Nositelka světla. Nositelka temnoty.

,,Nás čeká hodně práce?" ušklíbne se na mě. Nevypadá na víc než na třicet let. ,,Jsi vládkyně. Tak si poraď."

Fay mezi námi ostražitě těká očima. Zdá se mi, jako by ji Verenina apatie poměrně znervózněla, jako by spíš čekala, že se její paní bude vztekat, rvát a pokoušet se mě zabít navzdory své podřízenosti mně. A mně dojde, že i já jsem něco takového čekala. Verena mě tolik nenávidí - byla tolik odhodlaná mě porazit, využít a pak nejspíš zabít, že nikdo nepochyboval o tom, že se jí to povede. A teď... prostě tu sedí, šklebí se na mě a dělá, že se nic zásadního nestalo.

,,Pomůžeš mi," promluvím k ní a snažím se znít klidně. ,,Zařídíš, aby mě Gaaderny poslouchaly."

V modrých očích jí blýskne. ,,A to bych měla dělat přesně proč?"

Moje odpověď je naprosto upřímná. ,,Protože nemáš na výběr."

Probudím se nejspíš někdy u konce noci - uprostřed hory a ve světě, kde nesvítí slunce, se to dost těžko určuje. Pochodně pořád planou, ačkoliv tlumeným světlem, Jenny spí zkroucená na židli a Fay nejspíš drží hlídku venku před dveřmi. Podívám se na druhou půlku postele, ale Verena v ní neleží. Místo toho ji pohledem najdu u zrcadla, naproti kterému stojí a zírá na sebe.