Světla v nás

Loučení

Já se omlouvám, že jsem za a) neodpověděla na komentáře u předchozí kapitoly a za b) nepřidala asi tak měsíc, ale ŠKOLA. BRIGÁDA. ŠKOLA. A ten Caps Lock je tam záměrně, protože ČAS JE FAKT DRAHEJ. 

Tak doufám, že si i po tom odmlčení kapitolu užijete. All the love! <3

,,Nejrychlejší cesta k té chatě vede středem Tichého Města."

 Helena, která s Mary poslední půl hodinu strávila na mapami Světla bez Světel, starými i novými, nad takovými, kterým jsem mohla sama porozumět, i nad takovými, jejichž význam i logika mi naprosto unikali, k nám zvedne oči a nechá matku mluvit dál.

 ,,Nikdy jsem v té chatě nebyla, ale vím, kudy zhruba k ní dojít. Řekl mi to Alexander sám - krátce poté, co jsem si ho vzala," pokračuje žena a zdá se, jako by poprvé od chvíle, co jsme tady, pocítila určitou chuť nám pomoct. Je ovšem nemožné určit, zda je to proto, že chce, abychom uspěli, anebo nás zkrátka chce jen co nejrychleji mít z domu. ,,Vím, že obvykle přes Tiché Město nechodil. Rád cestou rozjímal, a proto s Helenou chodíval okolními lesy. Vám jde ovšem o čas a tím, že projdete tím městem, si šetříte minimálně půl dne cesty. Projdete přímo skrz. Nebudete s nikým mluvit. Anno, ty dostaneš šátek přes vlasy - tobě dám klobouk, Sebastiane. Ochranná kouzla by stráže už prokoukli. Jestli jim král vrací magii, třebaže krátkodobě, jistě jim nechal dost na to, aby viděli přes veškeré magické maskování. Proto bude vaší nejvyšší prioritou se vyhnout veškerým interakcím s... vlastně s kýmkoliv. Rozumíte?"

 ,,Proč král nedá svým vojákům prostě dost magie k tomu, aby mu pomohli nás najít? Proč jim ji nevrátí úplně?"promluví Patrik, který se souká do hnědého kabátu, ačkoliv je mu poměrně dost těsný.

 ,,Ze stejného důvodu, proč jim ji vzal. Chce moc. Chce veškeré světlo pro sebe," odpoví mu Mary nezaujatým tónem a Henry dodá:

 ,,Taky v tom jistou roli hraje strach ze vzpoury. Lidé už zapomněli, jaké to je, mít dostatek magie. Je jejich součástí. Probouzí v nich přirozenou touhu ji používat... a bránit se. Vzít si ji nazpět."

 ,,Chytí nás," prohlásím a všichni na mě povytáhnou obočí. Potřesu rameny. ,,Nemůžeme tam přece nakráčet jen tak a nečekat, že nás nikdo nepozná."

V hlavě mi taky zahlodá ještě jedna myšlenka. Je tak naléhavá a úporná, že ji málem hned vyslovím nahlas, na poslední chvíli ji ale spolknu a rozhodnu se raději ji nevyslovovat před někým tak paranoidním, jako je Patrik, nebo před Willem, nebo... zkrátka se jen zavrtím a čekám na reakci na první věc, kterou jsem vyslovila.

,,Nikdo vás nechytí," řekne Mary.

,,Sama tomu nevěříte," nedám se odbýt. ,,Šátek přes vlasy a klobouk? Všichni nás budou hledat. Navíc jsme sami o sobě jako pěst na oko. Neumíme se chovat podle vašich způsobů a věčně jsme v maléru. Zákonitě nás někdo musí odhalit."

,,Páni," hvízdne si uznale Will a vypadá, že ho moje řeč potěšila, ,,tolik k věčně optimistickému článku skupiny."

,,My nejsme skupina," prsknu na něj hrubě a jeho úsměv malinko zakolísá. ,,Jsme děti, které nemají tušení, co dělají, a které hledá celá zatracená... planeta nebo na čem to tady vlastně jsme."

Umřeme, hraje mi v hlavě a dělá se mi z té jednoslovné myšlenky špatně. Umřeme, umřeme, umřeme.

,,Anno," osloví mě Helena šokovaně a než udělá krok ke mně, zaváhá a podívá se na Sebastiana, jako by čekala, že situaci uklidní on. Vydere se ze mě uchechtnutí.