Světla v nás

Kdo jste?

Posunuju se po zemi směrem k Henrymu.

Vzdálenost několika metrů, které nás od sebe dělí, se najednou zdá jako stovky kilometrů. Stehna si rozedírám do krve, protože nejsem schopná vstát a dojít k němu po svých. Košili mám celou ušmudlanou a roztrhanou.

Každých pár vteřin se zarazím a schoulím se na zemi do klubíčka, protože se nade mnou ozve hektavý smích. Nevím, co bych dělala, kdyby se některá z prolétajících osob rozhodla mě taky navštívit a nevím, proč to vlastně ještě žádná z nich neudělala. Ruce se mi třesou a přes slzy sotva vidím Henryho siluetu, která se na zemi pokouší dostat na nohy.

Sebastian se stále ani nehnul. Určitě je v bezvědomí. Musí být v bezvědomí.

Šíleně mě rozbolela hlava. Mám pocit, že se celý svět motá. Nic mi nedává smysl.

,,Henry," podaří se mi ze sebe dostat, když jsem konečně u něj, a otřu si dlaněmi oči, abych na ně přes slzy vůbec viděla. Můj hlas zní spíš jako pouhé zachrčení, proto musím jeho jméno zopakovat. Nejdřív mám za to, že nereaguje kvůli tomu, že mě neslyšel, ale když jeho jméno vyslovím potřetí a rozkašlu se, protože mě hrozně škrábe v krku, on mě pořád nebere na vědomí.

Zírá do jednoho místa a oči se mu plní děsem. Zdá se, že si něco mumlá, ale žádná slova z jeho pohybujících se rtů nevychází. Přesunu zrak z něj na Sebastiana a okamžitě se k němu přemístím.

Chytím ho za rameno a přetočím ho na záda. Hlava mu bezvládně padne na stranu a rty se mu trošku pootevřou. Dost možná se mi jen zdá, že se mělce nadechl, protože žádné další nádechy nepřichází. ,,Sebe," dostanu ze sebe a hlas už mi chrčí tak, až mě to děsí. V krku mě škrábe, mám strach, že nebudu schopna ze sebe žádná další slova dostat. Ale podaří se mi to, když s chlapcem zatřesu. ,,Sebastiane!"

Černé vlasy má rozcuchané a ve tmě téměř splývají s hlínou, na které leží. Obličej má ušmudlaný. ,,Otevři oči, Sebastiane," mumlám a dál s ním třesu. ,,Sebe!"

Ozve se zasténání a on konečně pořádně rozevře rty a zalapá po dechu. Rozkašle se a odstrčí mě, aby se mohl přetočit na bok. Začne se dávit a když zvrací, já se úlevně rozesměju.

,,Nikdy jsem si nemyslela, že budu tak ráda sledovat, jak mi někdo naskytuje pohled na jeho rozžvejkanou a skoro i strávenou večeři," pronesu k němu a položím mu ruku na záda, aby byl v klidu. Sebastian se trochu otřese, jak se uchechtne. Odplivne si a tlumeně řekne: ,,Je to zatraceně nechutný, ale zaplaťpánbůh za to.

Zvednu oči k Henrymu a s obavami ho sleduju i v momentě, kdy se Sebastian narovná a otře si rty. Lesem už neprolétávají žádné další magické koule a přestože okolí stále pohořívá, oheň už se nešíří. Podivné modré plameny jsou menší a menší. Henry stále sedí bez hnutí a zírá do země. Ústa se mu formulují do slov, jako by jich říkal tisíce, ve skutečnosti však nevysloví ani jedno.

,,Anno," zašeptá Sebastian a zašmátrá po mé paži, abych se na něj musela podívat. ,,Tohle není skutečný, že ne?"

Tak strašně ráda bych mu řekla, že určitě ne. Jenomže si tím vůbec nejsem jistá. Tak polknu a povím mu pravdu.

,,Já nevím."

,,Čau," pozdravil mě Seb a já na něj povytáhla obočí a zavrtěla jsem hlavou.

,,Blbe," odsekla jsem pobouřeně a poklepala si na čelo. ,,Sedím tady už půl hodiny."

,,Nevšiml jsem si," pokrčil rameny a věnoval mi zářivý úsměv. Přesunula jsem svůj kamenný výraz na Jenny a ta vypadala, že se snaží potlačit smích. Samozřejmě - protože ji soustavně neignoroval. Jako by snad moje sebevědomí potřebovalo srazit - skoro žádné nemám i bez toho, aby mi ho on pořád snižoval.