Světla v nás

Překvapení

Tahle kapitola je další z řad těch úchvatně pojmenovaných, jojo, mám na to fakt talent. :Dd Ale jinak teda název sedí. Uvidíte sami. All the love!

Verena mě dovede do místnosti, kterou nazývá svou komnatou, a teprve v momentě, kdy za námi zacvaknou kovové dveře, pustí mou paži. Zasyčím a promnu si ji. Pak nahlédnu pod svetr, abych potvrdila to, co si už dávno myslím - udělala mi pěknou modřinu. 

 Rozhlédnu se po místnosti ozářené pochodněmi na kamenných zdech a zarazím se u postele s rudými nebesy. Naproti ní se nachází průchod do další místnosti a z místa, kde stojím, vidím, že uvnitř stojí obrovská černá vana a vedle ní kotel, v níž se do ní nejspíše vaří voda. Verena přejde k toaletnímu stolku a podívá se na mě v zrcadle.

 ,,Nic nezkoušej. Moc dobře slyším, jak ti buší srdce."

 Ohlédnu se na železné dveře a vím, že než bych se k nim vůbec stačila rozběhnout, bylo by po mně. Svírá mě taková hrůza, že mám chvíli obavu se jen pohnout. Jak se odtud dostaneme? Neměla jsem přece jen nechat vojáky, aby nás dovedli ke králi? Zatraceně, jsme v hoře plné čarodějnic a navíc nás rozdělili!

 ,,Co bude s Henrym?" zeptám se tiše a stojí mě to veškerou odvahu, kterou v sobě mám, abych vzdorovala Vereninu pohledu. Vůdkyně čarodějnic se ke mně líně obrátí a prokřupe si prsty na rukou. 

 ,,Možná přežije. Možná umře." Pokrčí rameny a roztáhne rty do úsměvu. ,,Záleží, jak vážné to jeho zranění je. Ále," máchne náhle rukou a zvednutí jejího hlasu mě přiměje sebou cuknout, ,,co to plácám? Stoprocentně umře."

 Otevřu pusu a udělám krok dopředu, v tu chvíli se za mnou ovšem otevřou dveře a dovnitř vejde téměř rudovlasá čarodějnice. Očekávám, že i ona sklopí hlavu a zabručí něco jako ,,má paní", nic takového ale neudělá. Upře na mě hnědé oči, jejichž velikost mě na chvíli vyvede z míry, a otevře pusu. ,,U všech vlků," splyne z jejích rtů a okamžitě na to je u mě, svírá v rukou mé vlasy a prohlíží si mě od hlavy až k patě. Přejede mi nehtem po tváři a pak mě chytí za pusu, takže na ni civím jako ryba na suchu. 

 ,,Neměla světlé vlasy, když jsi ji nám ukazovala?" zeptá se Vereny a já se pokusím vymanit z jejího sevření, její stisk ovšem zesílí a mně do očí vrhnou slzy bolesti.

 ,,Zřejmě si hrála s magií," ušklíbne se Verena a postaví se vedle mě. Stejně jako předtím naše nová společnice, která mě stále ještě drží za obličej a prohlíží si mě, mi sáhne na vlasy. Verena mě zatahá za jeden pramen a rozesměje se. ,,A co je tohle?" řekne a já očima sklouznu k blonďatému pramenu, který svírá ve svých namodralých prstech. 

 Druhá Gaaderna mě se smíchem pustí. Vyheknu a chytím se za čelist. ,,Nezvládneš si ani pořádně obarvit vlasy, nositelko světla?"

 ,,Doufám, že o ní nikdo neví," promluví Verena a posadí se na starou a viditelně rozhrkanou židli, načež si založí ruce na hrudi. 

 ,,Samozřejmě, že neví," odpoví jí druhá čarodějnice. ,,Larissa mě upozornila na to, že si přeješ to zachovat v tajnosti. Smím se zeptat proč?"

 Verena se na židli zavrtí a já těkám pohledem mezi dvěma ženami a přemýšlím, jestli by mě opravdu zabily, kdybych se prostě rozběhla ke dveřím ven.

 ,,Ty víš, co by jí udělaly," promluví potom Verena rozvážně. ,,Nehodlají nic riskovat. Chtějí ji mít z cesty."

 ,,Copak to není to, co chceš i ty?" otáže se jí Gaaderna a já přešlápnu, když se na mě obě podívají.