Světla v nás

Úsvit dalšího dne

●Ahoj všichni🙋 Konečně jsem napsala novou kapitolu! Moc se omlouvám, že je po takové době, ale na psaní vůbec nebyl prostor.😔 Snad už to teď bude zase lepší. V tomhle počasí co taky dělat jiného než psát a číst, že?😊 Tak příjemnou zábavu!

,,Ona snad... no to snad... ona snad usnula!"

Otevřu oči a mrkám, přičemž automaticky stahuju nohy směrem k sobě, neboť jsem doslova ležela jak široká, tak dlouhá, jako by se nechumelilo, a taky protože do mě někdo kopl.

Počáteční zmatenost způsobená spánkem ze mě rychle vyprchává. ,,Heleno?" promluvím a pak vyskakuji do stoje pro případ, že by se nejednalo o hnědovlasou dívku, ale o čarodějnici nebo, co já vím, třeba o kentaura. Už bych se ani nedivila.

Postava stojící přede mnou je však nepochybně ženská - a nepochybně taky Helenina, protože si rozhořčeně odfrkne a založí si ruce na hrudi, načež se zpoza mých zad vynoří Henry s pochodní a ozáří jejich obličeje.

,,Děláš si legraci, holka? Hledáme tě od nevidím do nevidím a ty si tady v klidu spíš?"

,,Já..." Nenacházím slova - nevím ani, jak dlouhá doba uplynula od okamžiku, kdy jsem se o ten strom opřela. ,,By-byla tam ta čarodějnice z lesa-"

,,Verena?" Helena vytřeští oči a zvedne oči k obloze. ,,Bariéra by měla být obnovená..."

,,Jako by ji to někdy zastavilo," zabručí Henry přes vousy. Když ke mně zaletí očima, vypadá vážně děsivě - tvář mu ozařuje oheň z pochodně a působí mírně řečeno... nakrknutě.

,,Verena?" ptám se Heleny. ,,Tak se jmenuje?"

,,Verena, vůdkyně Gaadern, paní Vlčí hory... má asi tak padesát různých jmen, můžeš si vybrat," zavrčí Henry dřív, než mi dívka stačí odpovědět, a potom se na ni podívá. ,,Musíme odejít, Heleno. Foneus se může každou chvíli objevit."

,,Ale ten kluk-"

,,Sebastian," pronesu, protože mi dojde, že mluví o něm. Rozhlédnu se kolem dokola, abych ho našla, a když se tak nestane, upřu zrak na Helenu, která si nejistě kouše ret. Henry vedle ní připomíná Hulka - nebo prostě jen někoho naštvaného, kdo vám brzy rozdrtí všechny vaše sny a naděje.

,,Ano, Sebastian," řekne teď s nemírným náznakem sarkasmu. ,,Toho taky nemůžeme najít. Jestliže si taktéž někde pochrupuje, tak tedy potěš gaadernské koště, budeme ho hledat celou věčnost."

Zalknu se vlastním vzlykem a přitisknu si ruku na pusu, abych zarazila hysterii, co se objevila odnikud. ,,Co se děje?" ptá se Helena a okamžitě mě svírá, což je mimochodem dobře, protože se mi tak motá hlava, že bych bez její podpory skončila na zemi. ,,Pššt, to je dobré," uklidňuje mě dívka a svírá mě kolem pasu. ,,Určitě bude v pořádku."

,,Ne, nebude. On-" polknu a nadechnu se, abych znovu zkusila promluvit. ,,On neumí plavat. Neumí plavat - určitě se utopil."

Helena ztuhne a já se rozbrečím ještě víc, aniž bych se to snažila nějak zastavit. Srdce mi sužuje čirá bezmoc a zoufalství. Sebastian je pryč. Sebastian je pryč. Už se nikdy nevrátí... Je pryč a já jsem tu teď sama.

Proto v momentě, kdy zaslechnu jeho hlas, ani nevěřím, že je to vážně on.

,,Do háje," ozve se ze tmy a když se Henry otočí a ozáří ho pochodní, přivře Sebastian oči. Na zem z něj kape voda, stejně jako z nás všech. Ve vlasech má zapletenou mořskou řasu. ,,Právě jsem asi viděl holku s rybím ocasem. Jestli narazíme ještě na nějakou pohádkovou bytost, přísahám, že zešílím."