Světla v nás

Stezka

Gábina: *napíše si dopředu kapitoly, aby mohla přidávat s menším časovým rozestupem*

Gábina: *stejně přidá kapitolu až za tři týdny*

Pardon, lidi, ale prostě mě znáte, no. :D Užijte si další kapitolu!

Uběhnou dvě další hodiny, během nichž pokračuje v cestě, já naprosto vyčerpaná a Sebastian nezvykle zamlklý. Můj kamarád mě drží za ruku a vede mě tmou, zastavuje mě, když má pocit, že by v tichém a setmělém lese snad mohl někdo být a dává mi napít, když ho o to požádám nebo když to sám uzná za vhodné, ale celou tu dobu se mnou neprohodí víc slov, než je nutné. Říkám si, že jsem ho nejspíš vyděsila tím svým výbuchem agrese, při němž jsem ho sjela jako malého kluka za to, že se snažil odlehčit situaci.

Ty jsi hloupá, Anno, hubuju si teď v duchu. Měla jsi to s ním probrat v klidu.

Cokoliv by totiž bylo lepší než ticho, které nás teď sužuje na lesní cestě vedoucí bůh ví kam. Jak se dalo čekat, lesy jsou opuštěné - v okolí není žádné město a k Trnovému lesu nemá nikdo důvod chodit, přesto se máme na pozoru. Ticho je ovšem tak úděsné, že když už to nemůžu vydržet, rozhodnu se zkusit začít rozhovor. Nemluvím o tom, jak mě Seb držel, i když tím riskoval, že se s ním možná začnu prát. Nemluvím ani o tom, proč jsem vůbec tak nesmyslně vybuchla. Asi měl pravdu, když říkal, že si musím odpočinout - neustálé cestování, útěky, magie, stres a únava a zmatek... Všechno si to našlo jiný způsob, jak se dostat ven, než slzy. 

,,Až Helena najde Patrika a Jenny," promluvím a Seb sebou při nečekaném zvuku mého hlasu trochu cukne, ,,kam je vezme?"

Asi to není úplně nejlepší téma k rozhovoru, jaký jsem si mohla vybrat, ale přece jen nelituju, ani když Sebastian nějakou dobu neodpovídá. Je to věc, co ho trápí nejvíc ze všeho - to, že ztratil svého bratra někde tady a to, že mu nemůže pomoct, dokud nezastavíme tuhle šílenost. 

,,Vezme je někam do bezpečí," odpoví mi potom tichým hlasem a vyhne se větvi, která zasahuje do cesty. ,,Ani jeden z nich nebude schopnej se bránit a nejsou ani nijak... užiteční, myslím bez magie. Jen by si ublížili. Někam je schová a až bude po všem..." Nedokončí větu a já se mu ani nedivím. Nemá tušení, jak tohle všechno dopadne, a já si ani netroufám tipovat nejpravděpodobnější scénáře.

,,Jenny," řeknu po další odmlce a polknu, když si vzpomenu, jak kamarádka vypadala, když jsem ji naposledy viděla - jak se krčila u Willa, který se ji snažil bránit proti šípům z Tichého Města, ,,byla... myslíš, že se z ní stává Gaaderna?"

Dlouho žádná další odpověď, potom pokrčení ramen. Sebastian se na mě nedívá a přestože mě drží za ruku, připadám si, jako by se mnou provozoval jakousi tichou domácnost. Pak řekne: ,,Já nevím. Proč si to myslíš ty?"

,,Nemohla se podívat do proroctví v kameni u vlků a tenkrát Velos řekl něco hrozně zvláštního o její temnotě, kvůli které se do něj nedostala," řeknu chlapci a vzpomínám si přitom na náš příchod do Čistého Města. ,,A ty její vlasy... vlastně i chování. Nedivím se jí, samosebou, všechno to, čím si musela projít ty první dny na Vlčí hoře..."

,,Já vím," řekne na to Seb a tím mě umlčí, ,,vím, jak to myslíš. Ale i kdyby se jí něco stalo při tom  rituálu na Vlčí hoře, muselo to proběhnout jinak než u běžných Gaadern. A teď... jestli se s ní něco děje, nijak se o tom nezmínila."

,,Ty by ses zmínil o tom, že se asi měníš ve vraždící čarodějnici?" zeptám se ho.

Po dlouhé době mi věnuje pohled jeho modrých očí přes rameno, když odpovídá: ,,Tobě ano." Zase se odvrátí a zavrtí hlavou. ,,A Jenny se nemění ve vraždící čarodějnici. Ona je jen... nějak jí pomůžeme, jestli to na ni mělo nějaký dopad."