Světla v nás

Hory Věčného chladu

Vyjdeme z Trnového lesa svižnou chůzí, nikdo a nic se nás ale nepokusí zadržet. Jakmile se oba dostaneme ven, cesta, která se nám otevřela, se za námi s tichým šelestěním zase zavře - keře a větve se k sobě natáhnou jako ruce a Trnový les se uzamkne a utichne tak, jako tomu bylo před tím, než jsme do něj vkročili.

Zastavíme. Sebastianovi jde od úst pára, když se s výdechem ohlédne směrem k Trnovému lesu a zavrtí hlavou. ,,Proč by to dělal?" zauvažuje nahlas a tón jeho hlasu zní téměř zoufale. Nejspíš se jeho hlava až příliš trápí tím, že nedovede tuhle situaci racionálně vysvětlit.

Rukama si obejmu paže, zvednu pohled ke špičkám stromů a keřů lesa a pokrčím rameny. Mám téměř strach promluvit. ,,Choval se jako někdo úplně jiný, ale to, co říkal..." Odmlčím se a pokusím se dát smysl tomu, co se chystám vypustit z úst. ,,...sedělo to k těm žvástům, co plácal v tom lese."

,,Co jako?" nechápe Seb a tak se mu to pokusím vysvětlit.

,,Mluvil o Vereně, myslím. Podle toho, co říkal, ho tu asi nechala nějak zavřít. Pokud nemůže odejít, nejspíš dává smysl, že chce, abychom ji zabili my."

,,Nic z toho nedává smysl," odporuje Sebastian. ,,Mohl třeba chtít, ať mu nějak pomůžeme. A proč to neřekl předtím, než se nás pokusil zabít? Nemluvě o tom, jak si tam jednoho z nás chtěl nechat."

Potřesu hlavou, jelikož na tyhle otázky sama neznám odpovědi a nejspíš je ani znát nechci. ,,Jsme venku," vyhnu se všem těm otazníkům a Seb nespokojeně mlaskne, ,,díky němu, ať už to udělal kvůli čemukoliv. Už zbývají jen ty hory a pak..."

Sebastian ke mně stočí pohled od Trnového lesa a přestane se tvářit tak zadumaně a tragicky. V tmavých očích mu blýskne. ,,Najdeme Drakea," doplní mě. ,,A on nám pak konečně řekne, jak se dostat domů."

,,Určitě nás předtím pošle udělat něco, co nás malém zabije," podotknu suše a po zádech mi přejede mráz, když se otočíme k horám Věcného chladu, které se před námi tyčí jako poslední překážka před nalezením odpovědí na všechny otázky, které nás sužují od chvíle, kdy jsme se tu probudili. Vydechnu a snažím se nemyslet na zimu, kterou cítím už teď a která se jistě ještě vystupňuje, jakmile se do hor dostaneme. Neodvažuju se odhadovat, kolik stupňů tam nahoře může být. ,,Blížíme se ke konci, Sebastiane," řeknu potom.

Druhý Nositel světla si jen odfrkne. ,,Otázkou zůstává, jestli to bude šťastnej konec."

Vždycky jsem si myslela, že bych daleko lépe snesla smrt umrznutím než uhořením. Představa plamenů, které mě zžírají zaživa, mě děsila mnohem víc než vidina omrzlin a chladu, který mě pomalu zabíjí. Jenže teď, když těžkopádně zvedám nohy a zmrzlými, namodralými prsty se přidržuju ledové skály po své pravici, abych nespadla a nezřítila se dolů na ostré kameny, mi připadá smrt uhořením jako milosrdenství. Drkotám zuby a celé mé tělo se třese.

Košile jsme z batohu vytáhli předtím, než jsme vůbec začali stoupat po stezce táhnoucí se vzhůru do hor. V duchu jsem se sice už nějakou připravovala na chlad, na velkou, velkou zimu, jenomže tohle... V hlavě se mi už od prvního kroku směrem od Trnového lesa ozývá můj vlastní zpanikařený hlas, který mě zoufale nabádá, ať se obrátím a rozběhne se někam do tepla. Čím výš jsme, tím naléhavější ten hlas je a tím prudší je bolest způsobená chladem, která zasahuje mé tělo.

Nejsme ani ve čtvrtině cesty, když zastavím a otočím se k Sebastianovi.

,,Sebe," odpovím ho po dlouhé době a ledový vítr mi hučí v uších. Ty mě stejně jako nos, tváře, ruce i nohy nesnesitelně zebou. Hory jsou pokryty sněhovým popraškem a čím víc postupujeme vpřed, tím je ho více. Zavrtím na kamaráda, který jde hned za mnou, hlavou, a konečně vyslovím to, co mě tíží na mysli už od počátku stoupání. ,,Tohle nezvládneme."