Světla v nás

Magie života

•Jsem zpět! A přináším kapitolu, za kterou mě zabijete a taky písničku od Ruelle, která mi k ní tak nějak sedla. Asi je to poslední písnička, kterou zaslechnu před smrtí... a asi nebudu jediná. (#CoZasTyNarážkyGábino #JsemSatan) :DD Přeji příjemnou zábavu a doufám, že další kapitola bude co nejdřív, protože jsem ji ještě nezačala psát. Znáte mě. :D :D ♥

,,Panebože, Sebastiane!" vykřiknu a po čtyřech se posunu k němu, přičemž si koleno rozedřu o třísku, která trčí z podlahy. Moje krev se však ztratí v té jeho, nohama totiž skončím přímo uprostřed té rudé lázně, která se vedle něj vytvořila.  

 Sebastian křečovitě svírá ruku vedle svícnu, který trčí z jeho stehna, aniž by se ho dotkl - očividně se odhodlává ho vytrhnout, nemá k tomu však dostatek odvahy. A kdo by ji taky měl, když už jsme u toho? Stačí mi jediný pohled na jeho ránu a uvědomění, že teplá tekutina na mém těle je jeho krev a s dávivými zvuky se od něj od odvracím.

 ,,Ale ne," protáhne někdo téměř dětským hlasem. ,,Nebudeš zvracet, že ne?"

 ,,Ann," zašeptá Sebastian a na tváři mu naskočí sval, jak zatne čelist. ,,Anno, prosím. Budeš to muset vytáhnout."

 ,,Ne, nevytahovat!" odporuje ten třetí hlas, mužský, nepochybně však ještě chlapecký - neodhadovala bych více než čtrnáct let. Jak je možné, že někdo s takovým hláskem doslova odhodil dveře a málem zboural tenhle dům? A kde vůbec je - odkud jeho hlas vychází? Venku vidím jen les ozářený mdlým měsíčním světlem a ve stínech, jenž tam jsou, nezachycuji ani náznak života. Kromě toho... jeho hlas je jen kousek ode mě, musí být zde s námi... 

 ,,Jestli to vytáhneš, bude to krvácet ještě víc!" okřikne mě a já sebou cuknu. ,,Ale něco udělat musíš. Vždyť on umírá!"

 ,,Já vím!" zařvu frustrovaně zpátky a popadnu Sebastiana za ruku - už ji nemá sevřenou, jen ochable leží vedle jeho boku. ,,Tohle jsi udělal ty!" vykřiknu na nejmenovanou osobu a po tváři mi stečou obrovské slzy. Ani jsem si neuvědomila, že pláču, teď se mi už hrudník zdvihá mohutnými vzlyky. ,,Proč tě nevidím?!" zeptám se a ohlédnu se ke vchodu, jestli v něm přece jen někdo nestojí, nicméně tam, kde byly dveře, zeje teď jen prázdný průchod ven. ,,Jsi neviditelný?  Ukaž se! Slyšíš mě? UKAŽ SE MI!"

 ,,Neřvi, proboha, copak ty jsi úplně..." Zřejmě si těsně před dokončením věty rozmyslí nazvat mě bůh jakým způsobem a tak se pouze odmlčí. Těkám očima kolem dokola, ale nejsem si vůbec jistá, odkud jeho hlas přichází - slzy mi rozmazaly výhled, nepřestávám drtit Sebastianovu ruku a nemám odvahu obrátit se čelem k jeho ráně.

 ,,Nejsem neviditelný," promluví neznámý poněkud nejistě. ,,Jsem... tady dole."

 Teprve teď sklopím oči k podlaze a otřu si slzy, abych dokázala plně zaostřit - a opravdu tam je, stojí u dveří opřených o zeď, o nic větší než moje dlaň. Má rozchucané hnědé vlasy a na sobě něco zeleného - připomíná to miniaturní pyžamo.

 ,,Víla," vydechnu.

 Ušklíbne se a ukáže si na záda. ,,Ne tak docela," podotkne. ,,Nemám křídla. Ale ano, jsem z vílího národa."

 Chvíli na něj mrkám.

 ,,Pomůžeš už svému kamarádovi, nebo ho necháš umřít?!" vyjekne na mě zničehonic a já se bez dalšího odkladu obrátím k Sebovi.

 Nikdy jsem nespatřila nikoho, kdo by mi víc připomínal oživlou mrtvolu - nevidět jeho nohu, měla bych ho za upíra.  Bledá tvář a téměř modré rty - jeho ruku navíc drtím tak pevně, že ji má už úplně odkrvenou. Povolím stisk a zjistím, že moje vlastní dlaň se třese, jako bych snad strčila vidličku do zásuvky. Vzlyknu a ohlédnu se na malého človíčka za sebou, který na mě civí s otevřenými ústy a mrká malinkýma očkama. 

 ,,Tak mi pomoz ty!" vykřiknu zoufale a slzy mi znovu znemožní ho vidět, když se mě zaskočeně ptá: ,,Já?" 

 ,,Ano, ty! Co mám dělat?" Teď nejen že se mi třesou ruce, ale taky hlas, hrudník mi svírá panická hrůza a nemůžu popadnout dech. Jde o vteřiny - Sebastian už nedává najevo vědomí a z nohy mu stále tečou proudy krve. Zasáhl svícen tepnu? Měla bych nohu zaškrtit, nebo tím zajistím jen to, že ji bude později třeba amputovat? Proboha, co mám dělat?! Dvacetkrát za rok jsme měli ve škole přednášku na konkrétně tohle téma a já nemám absolutní tušení-

 ,,Pomoc!" zaječím nahlas a pak se rozkřičím z plných plic v domnění, že to je má poslední naděje - musím sehnat někoho, kdo Seba zachrání, kdo skutečně ví, co mám dělat...

 ,,Ty jsi snad úplně zešílela!" přeruší mé výkřiky malý hoch a máchá rukama - rozběhne se mi vstříc, ale vzápětí musí zabrzdit, aby mu noha nepodjela na krvavé skvrně. ,,Neječ, u všech vlků, vždyť tě někdo uslyší!"

 ,,Někdo mu musí pomoct!" vyhrknu a na to se hnědovlasý vílák poplašeně ohlédne k lesu, zřejmě zda-li se k nám už někdo neblíží, aby nás... co já vím, dost možná vykuchal?

 ,,Pokud tě někdo uslyší, rozhodně ti nepřijde pomoct!" okřikne mě pak a já ztuhnu, protože mi dojde, že asi nebudu se svými představami daleko od pravdy - bůh ví, co se v tom lese ještě skrývá...

 Sebova krev mi máčí kalhoty a lepí mě na kolenou, dlaní jsem ho celého umazala, dokonce i na obličeji -  proplesknu ho a oslovím, ale nereaguje. Mám pocit, že se zblázním. 

 Panebože, panebože, panebože-

 ,,Prosím!" zavzlykám. ,,Prosím, já nevím, co mám dělat..."

 ,,Použij magii, ty hloupá!" vyjede na mě kluk netrpělivě a zdá se, že už je mu jedno, jestli uklouzne na krvi nebo ne, protože si to štráduje středem louže přímo k Sebastianově ruce. ,,Ztrácíš čas, už to dlouho nevydrží..." 

 ,,JÁ. NEMÁM. ŽÁDNOU. MAGII!" zařvu a vílí hoch se leknutím otřese, až málem spadne - je mi to ale jedno, křičím dál, plná strachu o Seba, úzkosti a bezmoci, čiré paniky, která mi zabraňuje myslet - nevím, co mám dělat, proboha, co mám dělat, co mám dělat, co mám dělat-...

  ,,NEVÍM, KDO SI VŠICHNI MYSLÍTE, ŽE JSEM, ALE NEMÁM ŽÁDNOU MAGII A ON UMÍRÁ A JÁ NEVÍM, JAK MU MÁM POMOCT!" ječím dál. ,,NEDOKÁŽU HO ZACHRÁNIT!"

A teprve v ten moment, skoro jako bych to ani neudělala já, ale nějaká moje část, která nekřičela po šokovaném miniaturním chlapci ani nebrečela ani se netřásla panikou, si uvědomím, že jsem popadla svícen a vytrhla ho ze Sebastianovy nohy - krev mi vystříkne až na obličej, Sebastian zeširoka otevře oči a zařve bolestí a já tu obrovskou zrůdnou napodobeninu paroží, která ho zranila, odhodím do rohu chodby, kde vzápětí ve své rychlosti prorazí zeď a zanechá v ní velkou díru - ze stěny spadne obraz slunečnic, rám se rozbije, všude na podlaze se rozletí střepy a smíchají se s krví...

 ,,Ty neumřeš," oznámím tvrdě Sebastianovi, který se bolestí svíjí a křečovitě drží oči zavřené - po obličeji se mu řinou obrovské slzy bolesti takovou rychlostí, že připomínají vodopády, a já ho oběma dlaněmi zaplácanými jeho krví chytám za tváře a opírám své čelo o jeho. Stejně jako on tisknu svá oční víčka k sobě a pevně je tak držím, dokud z mysli nevytěsním krvavý výjev, který se nachází okolo mě.

  A pak se část mě odpoutá, moje ruce ochabnou, krev ze Sebastianovy nohy přestat proudit a on krátce sevře mou ruku kousek u loktu, hned poté, jak ji nahmatá - to první, co ucítí blízko sebe, to první, co si uvědomí, jsem já - otevře oči a spatří mé řasy a rty pootevřené v soustředění těsně před jeho obličejem...

Malý vílí návštěvník se rozkřičí, když se místnost naplní intenzivním zlatým světlem. Když se místnost naplní magií... mou magií. Proudí mnou a dává Sebastianovi to, co potřebuje. Dává mu život. Já mu dávám život. 

 Neumím to zastavit, bleskne mi hlavou v posledním okamžiku.

 A Sebastianovy slzy se zastaví společně s mým dechem.