Světla v nás

Uvědomění

Jsem zde! Snad se vám tato kapitola bude líbit. Opožděně vám přeju hezké svátky. Doufám, že máte po Vánocích spoooustu kvalitního čtení a shipů, pro které stojí za to umřít. Nebo aspoň mít fangirl záchvaty čtyřikrát denně. 

Před Novým rokem ještě zkusím přidat další kapitolu, do té doby se mějte a jezte hodně cukroví <3

Podaří se mi k Sebastianovi doběhnout dřív, než přijde k sobě. Plácnu sebou vedle Henryho, dost neomaleně a hrubě do něj strčím a než se stačím omluvit, muž vstane a s nepatrným úsměvem mi přenechá místo blíž  k Sebovu obličeji. Jenny a Patrik mi sedí naproti a Patrik už se snaží mladšího bratra vzbudit. Tváří se překvapivě trpělivě. Seb sebou trochu škube, sem tam na chvíli vytřeští oči, působí to ale, jako by neměl sílu na to je udržet otevřené.

 ,,Sebastiane," osloví ho Jenny a zatřese jeho rukou. Patrik ji napodobí. Pozoruju Sebův obličej - trhne sebou, ale pořád se neprobouzí. Něco zamumlá.

 ,,To je v pohodě, brácho," řekne Patrik a sevře mu rameno. ,,Jsem tady."

 Jenže to nezabírá a dokonce i Patrikovu tvář na vteřinu protne stín nejistoty. Zachvátí mě jakýsi vnitřní instinkt, kterému úplně nerozumím. Natáhnu ruku a položím ji Sebovi na tvář. Je teplá, což mě uklidní. Vydechnu. ,,Sebe."

 Patrik mě popadne za ruku a odstrčí mě. Ztratím rovnováhu a musím položit obě ruce na zem. ,,Nesahej na něj," zavrčí na mě Patrik a já na něj zmateně civím. Otevřená agrese je něco úplně jiného než vzájemné nesympatie. Copak vážně věří, že je tohle všechno moje vina? Nebo je v tom něco jiného? V tom případě ale nerozumím tomu, co mu vadí. 

 Sebastian zalape po dechu a otevře oči dokořán. Patrik zarazí jeho pokud se prudce posadit tím, že ho zachytí za rameno a vyhrkne několik uklidňujících slov. Sebastian se šokovaně rozhlédne kolem sebe - sjede pohledem Patrika, potom Jenny, nakonec Helenu, Henryho, Willa a mě. Hned na to sevře Patrika ve viditelně silném objetí.

 Vydechnu úlevou, protože je dle všeho v pořádku. Kolem pasu se mi prodere Tim. Pohladím ho po hlavě podobně, jako to udělal Will, a i když na mě zavrčí, víc se na mě už nesoustředí. Přistoupí k Sebovi, který ještě pořád svírá Patrika, a začne kolem něj tiše našlapovat. Sebastian mezitím něco řekne k Jenny a ta se rozesměje - myslím, že se jí v očích zalesknou slzy. Položí ruku na Sebovo rameno a Patrik k bratrovi také něco pronese - Seb kývne, ale je ke mně zády, takže nevidím jeho výraz. Zachvátí mě hořký pocit, kterému tak docela nerozumím. Polknu, ale úzkost se jenom zhorší - rychle vstanu a setkám se s Heleniným pohledem. 

 ,,Myslíš, že bude v pořádku?"

 Přikývne. ,,Určitě ano. Jen se musí trochu vzpamatovat." Přeletí pohledem ze mě na něj a zase zpátky a dle všeho odhadne moje pocity lépe než já sama. ,,Pojďme zatím zkusit zjistit, kde jsme, ať se můžeme vydat na cestu," nabídne mi a já s úlevou kývnu. Předpokládám, že tady nyní nebudu potřeba. Sebastian musí objasnit Patrikovi věci, které nikomu jinému neuvěří. Nebude to zrovna rozhovor na dvě minuty a já v něm evidentně figurovat nemusím.

 Následuju Helenu k tomu pochybnému čtverci, který vyryla do země. Henry už u něj čeká. Ohlédnu se Sebovým směrem a zjistím, že posadil víc jistě a dál se baví s Patrikem i Jenny. Vypadá dobře, jen je trochu odřený a špinavý, jako by se vyválel v blátě. To je ale jen malá cena za to, že zůstal naživu.

 Klekneme si s Helenou a Henrym kolem čtverce. Dívka se podívá pod sebe. Zaváhám, než se jí zeptám: ,,Neměla bych to zkusit já? Jestli jsem... však víš. Silnější." To slovo mi sotva jde přes jazyk. ,,Řekni mi, co mám dělat."