Světla v nás

City

Dívat se na západ slunce ve Světě bez světel, tedy na místě, kde vládne tma už téměř deset let, je zároveň děsivé i nádherné. Nejsem si úplně jistá, který z těch dojmů ve mně převažuje, když se posadím na vyvýšené místo na okraji Drakeova malého letního snu. Není to proto, že bych snad vycítila magickou stěnu, která mě odděluje od hor Věčného chladu. Pravda je taková, že prostě projdu kolem chaty zpátky do přední části louky, kde jsme předtím seděli s Alexanderem, a pokračuju napříč loukou tak dlouho, dokud nedojdu na místo, kde louka prostě... končí. Opovážím se nahlédnout za okraj strmého srázu, k němuž jsem došla, a spatřím mlhu, která se dole rozprostírá, jako by iluze nebylo úplně dokonalá a odhalovala mi část pravdy. Nebo byl tohle možná skutečný pohled do hor? Je mi jasné jen to, že pokud spadnu, jsem stoprocentně mrtvá.

A tak couvnu a posadím se na menší kopeček, který se tyčí za mnou, akorát velký na můj a Sebův zadek, načež v tichu čekám, až ke mně hoch přijde.

Trvá mu to nějakou chvíli, ale příliš mi to nevadí - má mysl se s jakousi libostí máchá v tichu, které mě obklopuje, a já zakloním hlavu a nechávám poslední falešné paprsky slunce mě polaskat na kůži. Je až moc jednoduché předstírat, že vše je naprosto v pořádku, nechat se tím klidem ukolébat. Byla bych usnula, kdyby mě nevyrušily Sebastianovy těžkopádné kroky a dopad jeho těla, když sebou plácne na vyvýšeninu vedle mě. Slon.

Podívám se na něj a usměju se, přestože nad ním prvotně vrtím hlavou. Sebastian potřese hlavou, aby dostal z vlasů vodu, a já syknu, když několik kapek dopadne na mou pokožku. Vzduch se při západu slunce ochlazuje a voda z jeho vlasů je studená. Zabručí omluvu a já protočím očima.

Sebastian se zdá být podezřele tichý, když upře zrak na zapadající slunce. Nic neřekne, přestože ani já se neujmu slova, a dle všeho ho jeho předchozí uvolněnost a rozpustilost zcela opustily. Koutkem oka ho pozoruju a přemýšlím o tom , jak moc se změnil vztah mezi námi za tu chvíli, co jsme tu, i jak jsme se změnili my sami. Dívám se na něj nejspíš moc dlouho a moc intenzivně, ale nedovedu odvrátit zrak, tak jen nakrčím čelo a pootevřu pusu, když se mi všechna ta pravda hromadí na jazyku - pravda o tom, co k němu cítím, ale taky pravda o tom, že jsem smířená s tím, co on necítí ke mně. 

Tolikrát jsem sbírala odvahu k tomu si s ním promluvit. Ještě dřív, než jsme se ocitli ve Světě bez světel. Jenomže naše přátelství nikdy nebylo nijak zvlášť hluboké, přestože jsme spolu trávili docela dost času, a já věděla, že by má slova nikdy nebral vážně. Ne - protože Sebastian, kterého jsem znala dřív, se tomuhle Sebovi nemohl v ničem vyrovnat. Nebral by mě vážně. Byl to ještě kluk. Možná to byl kluk ještě včera. Nebo třeba klukem stále ještě je a já jen nejsem schopná to pochopit. Jedno je ale jisté. Necítím strach ani hanbu, když otevírám ústa a vyslovuji slova, která mě už tak dlouho tíží na srdci. Slova, která jsem mu už kdysi řekla - když nám bylo dvanáct a já si myslela, že je Sebastian středobodem mého vesmíru a že by za něj umřela, kdyby to bylo nutné. Tenkrát jsem ten cit vnímala jinak. Tenkrát nebyl vůbec takový, jaký je teď.

Zhluboka se nadechnu a naprosto klidným hlasem ze sebe dostanu: ,,Jsem do tebe zamilovaná, Sebastiane."

Sebastianova reakce mě přece jen lehce vyvede z míry. V duchu jsem připravena na jeho: ,,Já vím." Snad bych snesla i nějaké to: ,,Jasně, že jsi." On ke mně ale jen prudce otočí hlavu, až na mě zase dopadne několik kapek z konečků jeho vlasů, a potom se neskutečně potichu zeptá: ,,Cože jsi?"

Moje přesvědčení jednat s ním poprvé po vší té době naprosto na rovinu se lehce otřese v základech, já se ale pohnu tak, abych k němu seděla čelem, a podívám se na něj, aniž bych dala najevo rozpaky. Zvládnu to. Je důležité, abych to zvládla. Abychom mohli držet spolu a čelit tomu, co přijde, a přitom věděli, co jeden od druhého očekávat. Musí mezi námi být jasno.