Světla v nás

Strážci světel

•Boom! Kapitola normálně dřív než za dva týdny, dost hustý, tady asi taky vládne nějaká magie, což?:DD Věnovaná A-Sheeta, protože to se mnou trpí - já se zkusím polepšit a přidávat častěji, na mou duši!:D 

•Jo a račte si povšimnout tohoto krásného gifu. AJHjkksnjhf. Jako představujte si Seba jak chcete, ale mít tenhleten trochu tmavší vlasy, je to prostě on. Cukrouš. ♥ :D:D:D:D

,,Annabello?"

,,Sebastiane..."

Prudce v sedě couvnu ke zdi a to způsobí, že se nejen hlavou praštím o skálu, ale taky dupnu dlaní na větvičku a sama polekaně zalapu po dechu, když se dřevo s hlasitým křup rozlomí. Seb vedle mě sebou cukne a já ho zachytím za rameno, čistě reflexivně, abych mu zabránila vyskočit na nohy. Rozespalost ze mě vyprchá rychlostí blesku. 

,,Anno... Sebe..."

,,Co je to?" šeptám a musím přivírat oči - až tak je to světlo ostré. Nebo je to jen tím, že všude kolem je taková tma?

,,Sebastiane..."

,,Annabello..."

,,Nemám tušení," odpoví mi kamarád. Vidím jeho obličej najednou docela jasně - na čele má bouli a vlasy má slepené hlínou a potem. Mělo by to být nechutné, mým prvním instinktem je však mu vlasy prohrábnout, což je svým způsobem ještě nechutnější.

A rozhodně divnější.

Odtrhnu od něj zrak a zaměřím se na světlo blížící se k nám z hloubi jeskyně. Je velké, světle bílé, a zdá se, že plane, mihotá se jako by bylo živé, jako by nás volalo právě ono. 

,,Oheň?" tipuje Sebastian a setřese mou ruku, aby mohl vstát - teprve v ten moment mi dojde, že jsem stále trapně svírala jeho rameno.

,,Baterka určitě ne," řeknu a postavím se za něj. Všechno mě bolí, píchá a štípe - v důsledku toho, jak jsem promočená a zpocená, navíc začínám dost nevábně zapáchat. Nakrčím nad sebou nos.

,,Kdo je tam?" zavolá do tmy Sebastian a narovná se tak, až mě jeho ramena úplně zastíní, díky čemuž si okamžitě připadám chráněná... a jako srab.

Nikdo na jeho volání nereaguje. Naopak, jako by otázkou ty osoby šeptající naše jména vyděsil, náhle se rozhostí ticho. Světlo se zastaví a zůstane ve vzduchu přesně v poloviční vzdálenosti mezi stropem a zemí. Ztuhne a zář se utlumí...

,,Tohle nevypadá dobře," pronesu. Sebastian už vrtí hlavou a pomaličku couvá, čímž mě donutí taky couvnout.

,,Není to jako ty koule, co na nás před chvílí házely ty čarodějnice," zavrtí hlavou a já přitakám, oči máme stále přišpendlené k té neidentifikovatelné levitující věci. 

,,Ne, to ne," souhlasím tiše a opatrně nakukuji přes jeho záda, ,,ale nijak zvlášť mě to neuklidňuje."

V momentě, kdy to dořeknu, se světlo rozestoupí a oddělí do čtyřech menších světýlek, které se rozprostřou po délce jeskyně.

,,Annabello Hooverová a Sebastiane Walkere," prohlásí jeden jasný, ženský hlas, a jedno ze světle se zeleně zamihotá, ,,je nám velkou ctí vás poznat."

,,Nositelé světla," přidají se další hlasy a já se postavím vedle Seba a přimhouřím oči do tmy, abych spatřila nějaké obličeje.

,,Nositelé čeho?" zašeptá ke mně Sebastian a já zavrtím hlavou, načež se střetnu s jeho očima. Skoro se mi zdá, jako by plály - jejich tmavá modrá barva se třpytí. Jako když se ponoříte pod vodu a rozsvítíte baterku a kužel světla si probije cestu až k hladině.