Světla v nás

Neviditelní

Je mi pět let, sedím v pokoji s Carlou a hrajeme si s panenkami. Její způsob hry se značně liší od mého. Nelíbí se mi to, ale nedovedu jí vysvětlit, že by mě měla následovat. Jsou jí teprve tři. Žužlá své červenovlasé, příšerně drahé panence hlavu a odmítá ji vydat na milost. A já křičím. Přijde máma a poučuje mě, jak se mám chovat, což je vzhledem k situaci dost nefér...

 ,,Takhle se nemedituje," vyruší mě Willův nevrlý hlas. Otevřu oči a zmateně zamrkám, načež zaostřím na obličej hocha, kterého jsem před několika dny zvětšila doslova z trpasličí velikosti do podoby, v jaké se nachází teď. Vstane ode mě a otočí se na Helenu. ,,Tohle nemá šanci vyjít."

 Helena se na mě podívá. Z úst jí jde pára a nos má zarudlý. Značně se ochladilo, což je zvláštní - takovou zimu jsem tady ještě nezažila. Jen doufám, že něco jako sníh tady neexistuje.

 Nacházím se v tureckém sedu na vlhkém jehličí, nadýchanou sukni mám rozprostřenou kolem sebe a Sebastian, který sedí v podobné poloze jako já, mi její část zasedl, když sebou plácl vedle mě. Těžko říct, jak dlouho už tu jsme.

 ,,Zvládnou to," sykne Helena pevně. ,,Zvládli už pozoruhodnější věci."

 ,,Jistě. Vrhat koulemi, teleportovat se a utíkat. Ale ne mizet,"  namítá Will stejně tak přesvědčeně. ,,Neumějí se na to koncentrovat."

 Helena na to neřekne půl slova. Jenny se zavrtí. ,,Je strašná zima," podotkne a zaklepe zuby. Patrik, který se vedle ní přestahuje s Timem o klacek, možná na potvrzení jejích slov vydechne a z úst mu vyletí pára.

 Will se na mě a Seba znovu podívá a vzdychne, jako bychom představovali celoživotní zklamání.

 ,,Proč jsi nám neřekla předem, že něco takovýho budeme muset dělat?" zeptám se Heleny.

 ,,Protože jsem nevěděla, že  půjdeme Tichým Městem. Nevěděla jsem ani kam půjdeme. I když," zamyslí se dívka, ,,asi máš pravdu. Mohla jsem ti v tom všem ještě říct, ať začneš meditovat."

  ,,Klid." Henry své ženě položí ruku na rameno. ,,Zvládneme to. Oni to zvládnou. Začnou se víc soustředit, že ano?" Muž se podívá přímo na mě a pod tíhu toho pohledu se málem počurám. 

 Hluboký nádech. Okolo nás je takové ticho, že i sebemenší zvuk působí, jako bychom mlátili kladivem do hrnce. Chystám se uvolnit a zavřít oči, když v tom do mě Sebastian strčí.

 ,,Co?" ptám se ho zmateně a on na mě povytáhne tmavé obočí.

 ,,Nebude lepší, když nám poskytnou trochu soukromí?"

Dřív, než si to sama stačím pořádně uvědomit, ztuhnu a hlavou mi proletí hned několik myšlenek najednou, jedna praštěnější než druhá. Vyhrknu jen: ,,Na co?"

 Očividně je z mého postoje docela jasné, na co myslím. Sebastianovi zacukají koutky úst, ale ve vteřině zase zvážní. ,,Znervózňuje mě, jak na nás civí a čekají, až se uvolníme." Při posledním slově ve vzduchu prsty naznačí uvozovky.

 Následuju jeho pohled k ostatním a jsem nucena nejen zčervenat, protože mi dojde, že si zase špatně vykládám všechno, co si špatně vykládat vůbec jde, ale taky uznat, že má pravdu. ,,Asi jo," přitakám. ,,Bylo by lepší, kdybyste odešli aspoň o pár metrů dál."

 Will v nechápavém gestu rozhodí rukama. ,,Vždyť ani nevíte, co děláte!"

 ,,Ty jim taky moc nepomáháš," uzemní ho Patrik stále si hrající s tiše vrčícím vlčetem svým typicky rýpavým tónem a v ten moment bych byla schopná přísahat, že to snad řekl Henry, jak zní oba podobně.