Světla v nás

Stará známost

 Je pátek (konečně) a nevím ani, proč jsem si dala s touhle kapitolou tak načas, zkrátka je tu ale teď a já doufám, že se vám bude líbit, já si totiž obzvlášť oblíbila ten konec😎 Mějte fajn víkend!❤🌞

Ashdown mě dotáhne k Henrymu a postaví mě vedle něj, načež se obrátí ke třema urostlým vojákům. Překvapí mě, že jeden z nich, dost hubený a vysoký, je oproti ostatním výrazně mladší. 

 ,,Chalmersi," osloví Ashdown jednoho z nich, blonďatého třicátníka s poněkud směšně vyhlížejícím knírem, ,,dávám vám velení. Společně s Wooleym a Stenfieldem dovedete tyto dva do Asteronu a budete žádat audienci u krále. Uvědomíte ho o tom, co se stalo, a potom dáte slečně Irwingové možnost přednést svou-" pohlédne na mě a pohrdavě se ušklíbne - ,,nepochybně zajímavou nabídku." Potom Ashdown rychlým krokem zamíří k dalším dvěma vojákům. ,,Vy dva zaujměte pozice u toho nemocného. Nespouštějte jeho ani tu holku z očí. Budete je tady hlídat, dokud nedostanete další pokyny."

 Vojáci přikývnou a  zamíří k Heleně do ložnice. S bušícím srdcem je sleduji - jeden z nich vejde dovnitř, druhý zůstane stát u dveří s rukou na rukojeti meče, připravený zbrojit. Prudce polknu a odmítám si připustit možnost, že se odtud Sebovi a Heleně vůbec nemusí podařit uniknout.

 Očima najdu dívčí ložnici a zaletím zrakem pod postel, kde si k mému zděšení všimnu Sebastiana. Naše pohledy se střetnou. Znovu mi dojde vzduch a přešlápnu. 

 Zůstaň na místě. Ani se nehni. Přísahám, že jestli se pohneš, zabiju tě sama.

 Do očí mi vhrknou slzy paniky. Téměř neznatelně zavrtím hlavou. Pohledem ho prosím, ať neudělá žádnou pitomost. Jestli se odhalí, jsme v háji.

 Sebastian se zarazí. Otevře pusu a naznačí mi nějaká slova, odezírání mi ale nikdy nešlo a tak to nemá žádný efekt. K mé obrovské úlevě ale sklopí zrak a posune se hlouběji pod postel, takže opět není vidět.

 ,,Vyrážíme." To prohlásil Chalmers, ten s blonďatým knírem, a než se stačím na něj vůbec podívat, zacvakne mi na rukou obrovské řetězy. Zamrkám, když stejné nasadí i Henrymu, a aby to nestačilo, secvaknou nás k sobě, takže se od sebe nemůžeme hnout na víc než dva kroky. Hnědovlasý muž podrážděně zabručí, když za naše řetězy zatáhnou a vyvedou nás z domu ven.

 ,,Šťastnou cestu, slečno Irwingová," zavolá za mnou Ashdown a když se podívám přes rameno, zjistím, že se odporně usmívá. ,,A pamatujte na má slova. Jeho rozhodně neoklamete."

 Projdeme ztichlou vesnicí kolem opuštěných domů a cestou nepotkáme ani živáčka. Chalmers jde před námi a svírá naše řetězy, zatímco Stenfield a Wooley kráčí za námi a pokaždé, když zvolním krok, píchnou mě špičkou meče do zad. 

 ,,Henry," vydechnu po několika minutách a i jeho jméno považuji za riskantní vyslovit, nepochybně mě totiž muži kolem nás slyší a pronést něco, co jim dá záminku nás na místě zabít, se zdá být až příliš jednoduché. Henry očividně dospěje ke stejnému závěru, protože ke mně zavrčí: ,,Dobře si promysli, co říkáš."

 ,,Jak jste nás našli?" zeptám se ho, protože po delším uvážení usoudím, že je to poměrně bezpečná otázka.

 ,,Myslíš poté, co jste spustili poplach a zburcovali polovinu armády? Tak nějak to nebylo těžké." Ztiší hlas do tak tichého šepotu, že ho skoro nezachytím ani já, natož tak vojáci za námi. ,,Kromě toho ta archi hvězda tak nějak působí jako pěst na oko, víš?"

 ,,Všechno se zvrtlo," zamumlám, oči sklopené k řetězům na mých rukou. ,,Je to moje vina." To je pravda. Věřila jsem Willovi... kdybych dala na Sebastiana - kdybych se vůbec zamyslela nad tím, co mi říká, poznala bych dřív, že všechno na Willově chování je až přehnaně sebevědomé. To, s jakou jistotou nás vedl k Heleně a Henrymu a tvrdil, že se nám určitě podaří vyváznout, aniž by nás chytili - ha, jasně. Od začátku naše chycení plánoval. ,,Promiň," špitnu k Henrymu chabě.