Světla v nás

Povinnost

Volal někdo po romantice? Podpora ze Sebovy strany? Uvědomění, jak se vlastně milují a tak? Well... I tried.

Když se venku zhluboka nadechnu, čekám, že mě zaplaví výčitky svědomí, nic takového se ovšem nestane. Dotknu se květiny, jejíž druh je mi naprosto neznámý, a promnu mezi prsty jemný modrý květ. Usměju se, když si na ni sedne žlutý motýl a zamává křídly.

Zdravím tě, Nositelko, ozve se mi v ten okamžik v hlavě a zpoza květiny vykoukne vlčice bílé barvy.

,,Stačí Anna," povzdechnu si, protože začínám mít pocit, že mě všichni opravdu mají za nějaký boží dar a ne za obyčejnou holku.

Omlouvám se, řekne vlčice, ale zní spíš zvědavě než omluvně.

,,Nemusíš se omlouvat," ujistím ji a pustím květinu. ,,Jak se jmenuješ?"

Lana, odpoví mi a skloní hlavu, což mě rozesmutní. Vážně. To se ke mně všichni nemůžou chovat tak jako Helena a Henry, když mě prvně viděli? No... spíš jako Helena, protože Henry byl pěkně nepříjemná společnost.

,,Ráda tě poznávám, Lano," řeknu a vyčkávavě na ni koukám, protože předpokládám, že nepřišla jen tak. A taky že ne.

Mohla bys mě následovat? Chtěla bych ti něco ukázat.

Ohlédnu se směrem k jeskyni, v níž se pořád ještě nachází Sebastian, a zaváhám, čehož si Lana okamžitě všimne.

Těm to bude ještě chvíli trvat, oznámí mi vlčice a já se obrátím zase k ní a kývnu. Myslím, že má pravdu - pokud se Sebastian rozhodl, že vlky nechá, ať sestaví nějaký plán, nejspíš se nějaký ten čas neuvidíme. A pak ho zaškrtím, protože jestli si myslí, že jsem něco z toho, co jsem řekla, nemyslela vážně, plete se. Nehodlám se postavit do čela války - ne doslova.

,,Tak dobrá," povolím a Lana se otočí a zmizí mezi vysokými rostlinami. Prodírám se za ní a odháním od sebe včely, kterých je tu příliš mnoho na to, abych se nebála, že mě žádná z nich nepíchne.

Naštěstí tohle prodírání netrvá dlouho. Vyjdu za Lanou u malého jezera, kolem nějž už roste jen tráva a sedmikrásky. A mezi nimi si hrají desítky vlčat.

Vydechnu a zároveň se zasměju. Na hrudníku mě z toho pohledu zahřeje - navíc jsou vlčata tak rozkošná, že mám co dělat, abych nezačala vesele vískat.

Naše jesle, prohodí Lana a vydá se k vlčatům okolo jezírka. Trochu opožděně se vydám za ní a jakmile nás vlčata spatří, rozběhnou se za námi. Několik z nich se mi začne motat pod nohama a já si dřepnu a začnu je hladit.

,,No vy jste rozkošní," zamumlám a se smíchem si s jedním z nich začnu hrát. Další se mi zahryzne do lýtka, ale ne tak pevně, aby to opravdu bolelo. Najednou je jich okolo mě snad sto, jsou úplně všude a Lana jen stojí opodál a pozoruje mě, jak se je marně snažím všechny pohladit.

Stačí, pronese potom. Je čas na hodiny s madam Rose. Tak honem.

Všechna vlčata se rozběhnou a během několik vteřin zmizí v květinách. Jedno vlče na mě ovšem zůstane koukat a kroutit u toho ocáskem - je šedé, oči má světle modré a vyplazuje na mě jazyk. Je tak roztomilé, že bych ho nejradši umačkala. Natáhnu ruku a pocuchám ho na hlavě.

,,Copak?" zeptám se ho. ,,Nemáš už být někde jinde?"

S vyštěknutím se otočí kolem dokola a rozběhne se za ostatními vlčaty. Postavím se a zjistím, že jsem celá od chlupů. Lana mě pozoruje.