Světla v nás

Čisté světlo

,,Ale ona je Nositelkou světla," ozve se jedna z Gaadern - Verena hledá její tvář v davu, aby se mohla setkat s jejím pohledem, a já dělám totéž. Nakonec najdu černovlasou (šokující) ženu s bledě modrým, žilnatým obličejem, která se rozhodla proti své vůdkyni tak troufale vystoupit. Ostatní od ní couvají dozadu, jako by se bály, že se Verenin vztek, který bude nepochybně následovat, strhne i na ně. Ani se jim nedivím, protože vůdkyně čarodějnic mě svírá za paži a teď mi do ní zatíná dlouhé nehty, očividně pořádně nakvašená. 

 Ale vážně. Mohla by si to všechno přestat vybíjet na mě? 

 Ke Gaaderně, která vystoupila z řady, se přidá další. Upře na Verenu pohled a je zcela evidentní, že ji to stojí veškerou odvahu, přesto se jí povede působit jistým způsobem sebejistě, když promluví:

 ,,Věštba říká, že bude naší zkázou."

 Verena zaskřípe zuby o sebe - nepochybně ji přivádí k nepříčetnosti jen samotný fakt, že si někdo dovoluje jí oponovat.

 ,,Tak dost!" vykřikne, přestože už nikdo další nemluví a vzduchem se ozývá jen svištění větru, který nám rozfoukává vlasy a žene slzy do očí. Verena zatne nehty ještě hlouběji do mé paže, až protne kůži a zabodne se mi do masa - vykřiknu a ona mě stlačí k zemi. Kolena mi prudce narazí do kamene a já zaskučím, Verena mě ale dál tiskne k zemi. Nikdo ani nepípne a její hlas zazní tak silně, že musí být slyšet na kilometry daleko.

 ,,Já jsem vaše vůdkyně. Já jsem ta, které po právu náleží Gaadernský trůn. Jsem ta, která zajistila, aby se Magie sama stáhla do ústraní. A teď vám nabízím cestu k naprosté svobodě."

 Cítím její ruku a krev, která mi stéká po paži dolů z rány, kterou mi i nadále prohlubuje. V očích mě štípou horké slzy. Pokusím se vzhlédnout, ale Jenny ani Henryho nikde nevidím. Zato se setkám pohledem s vlkem, který postává opodál. 

 Nic. Neudělá vůbec, vůbec nic, co by mě mohlo nějakým způsobem uklidnit. 

 ,,Král nám vzal to, co nám po právu náleží," vyštěkne Verena a vítr její slova donese i těm, kteří se mačkají v davu až několik metrů od nás. ,,Nedal nám o nic víc než kdysi Ona sama, přestože jsme bojovaly a umíraly po jeho boku. Kromě jediné noci v měsíci na tom ale ani po deseti letech pořád nejsme lépe, než jsme byly s Ní."

 Všechny Gaaderny i lidé, kteří byli o gaadernské noci uloveni, visí na každém jejím slově. Nejsem si tak úplně jistá, jestli je to tím, že je opravdu zajímá, co říká, anebo mají všichni jen strach udělat cokoliv, čím by ji ještě víc naštvali. Každopádně teď už není těžké přejet dav pohledem a všimnout si jediných dvou tváří, které se dívají na mě, nikoliv na Verenu. 

 Jenny vypadá, jako by se ocitla v jiném světě. Oh... samozřejmě. Ocitla se v jiném světě, teď se ale zdá, že je psychicky zpátky ve svém původním světě... to je jedno. Není zkrátka duchem přítomná a rty se jí chvějí, jako by se chtěla buď rozkřičet nebo rozplakat. Henry vedle ní taky hýbe ústy. Ale to proto, aby mi naznačil, že je čas něco udělat. Hned teď.

 ,,Nositelka světla," promluví Verena a mně po zádech přejede mráz, ,,je sice předurčena k tomu, aby nás zničila, stejně tak má ale odstranit krále. Proto si myslím, že by bylo nanejvýš výhodné, kdybychom jí k tomu dopomohly."

 Vteřinové ticho, které nastane, mi objasní, že Fay dle všeho nebyla jediná, které Verenin plán připadal přitažený za vlasy. Aleluja! Možná, že tuhle šílenost ještě někdo zastaví.

 ,,Nejspíš ale zapomínáš," ozve se zase ta čarodějnice, která proti své paní vystoupila jako první, ,,že má současně s králem porazit taky Gaaderny. Nese v sobě světlo. Jeho nejčistší formu. Možná ji poslala Ona sama."

 No bezva. To má zase znamenat co?  Všichni na mě civí a já těkám pohledem z jednoho na druhého, načež hledám oči nějakého vlka, abych znovu prosila o pomoc. 

 Verena si odfrkne a já mám co dělat, abych se hystericky neroztřásla. Stále mě svírá u země, nehty pod mou kůží - celá ruka mi pulzuje bolestí a rozmrkávám slzy nahromaděné v mých očích,  když Gaaderna znovu promluví. 

 ,,Jistě, že v sobě má magii. Tak jako všechny z nás. Tak jako," opět si odfrkne, tentokrát znechuceně, ,,i všichni z těchhle červů z Dubového lesa. Všechno tady má magii, i když už jí je jen minimum a většina z ní je temná." Verena se odmlčí a já téměř cítím její škodolibou radost, která se mi plazí po zádech - protože ona ví, že má pravdu a že to brzy poznají i všechny její poddané. ,,A pokud jejich magie ještě temná není, pak brzy bude. A to přesně bude platit i pro Annabellu, až projde rituálem. V žádné z Gaadern čisté světlo nepřežije." 

 Vytáhne mě na nohy tak prudce a nečekaně, že nestačím zareagovat, je to ale jedno, protože ona mou pomoc nepotřebuje. Jako bych byla hadrová panenka, postaví mě vedle sebe a odrhne mi vlasy z tváře. Rozesměje se a ten smích je písklavý, odporný, nasládlý touhou po moci a vztekem, který jí zmítá. ,,Nebude nám vzdorovat. Je to jenom malá holka," rozkřikne se a směje se dál, až se k ní přidá každá Gaaderna, která se nachází na povrchu Vlčí hory, dokonce i ty, které její slova ještě před okamžikem zpochybňovaly. 

 ,,I když nedostala dávku lektvaru, má v sobě dost magie k tomu, aby se v ní probrala. Stane se jednou z nás, přemění svou světlou podstatu v čistou temnotu a postaví se za naši věc. Dovede nás přímo do Asteronu a posadí na trůn Světa bez světel. Kdyby nás zničila, zničila by sebe. A stejně tak kdyby... až zvítězí, zvítězíme i my."

V ten moment to všechno konečně dává smysl - to, jaká loutka ve skutečnosti jsem, jakou je Sebastian, jakou jsme  my dva jakožto domnělí Nositelé světel už od chvíle, kdy jsme se zde ocitli. Všichni s námi mají své plány a my mezi nimi pendlujeme jako dva bezradní panáčci, zoufale se snažící udržet se naživu. Mám toho dost.

 Pokud se mě všichni bojí, možná bych jim měla dát důvod.

 A hned potom se mi v hlavě ozve ten hlas - konečně. Je tichý, klidný a soustředěný, jako hlas starší ženy, jako hlas někoho, kdo nás může zachránit. A já hned vím, že je to hlas vlka, aniž bych si byla jistá jak.

 Ne tak rychle, Annabello. Nejdřív musíš přežít.

  Rozhlédnu se, rychle, překotně - jakmile mi to dojde, předstírám, že nehledám nic konkrétního, aby nikdo nepojal podezření. Oči mi letí sem a tam a úplně vypouštím Verenin hlas za sebou. Pak ji uvidím. Vlčice, černá jako noc. Zírá přímo na mě.

 Pořád platí, že odtud chcete dostat pryč? zeptá se mě a já rychle přikývnu. Jako bych snad mohla chtít něco jiného.

 Dobře, řekne vlčice. Pak se připrav na to, že budete muset skočit.