Světla v nás

Nádech naděje

Protože jsem si jistá, že teď rozhodně neusnu, rozhodnu se, že se nejdřív půjdu někam projít, abych se zase dost utahala a mohla si jít lehnout. Jakmile ale vejdu zpátky na schody, které vedou dolů do Čistého města, usmyslím se, že bude nejlepší se moc nevzdalovat. Navíc bych mohla potkat někoho, kdo by ze mě páčil podrobnosti o tom, co se stalo, nebo o tom, co se teprve stát má - a o to rozhodně nestojím. Čím víc nad vším přemýšlím, tím víc se mi z toho motá hlava. Gaaderny, které mě chtějí použít, aby získaly vládu. Neraidy, kterým jsme dali slib, že prolomíme kámen. Vlci, kteří pro nás mají položit životy. Jenny a Patrik, které jsme našli v rozmezí jednoho dne, a kteří jsou tu bůh ví proč. Henry a Helena a pak taky...

Prudce se narovnám. Když jsem od Sebastiana a Heleny odcházela, byl s nimi ještě někdo. Podařilo se mi ho uspat a potom nás odvlekli královi vojáci. V tom případě jsou ale jen dvě možnosti - buď ho tam Seb a Helena nechali, anebo byl celou tu dobu s nimi. V tom případě ale...

Vstanu a zamířím do kruhové jeskyně, v níž se nachází dveře do jednotlivých pokojů. Přeletím je pohledem, ačkoliv vím, jak je to hloupé - v Čistém městě je nepochybně nespočet dalších míst, kam by ho mohli schovat. Něco ve mně mě ale nutí, abych přešla k prvním dveřím z druhé strany místnosti a zkusila je otevřít.

Postupuju tak podél místnosti a beru za kliky u jednotlivých dveří, dokud nenarazím na jedny, které jsou zamčené. Trhnu jimi, až se celé otřesou, a já se polekaně rozhlédnu a čekám, až se na mě někdo vyřítí, co tady zase dělám. Pustím kliku a ustoupím od dveří dál. Měla bych to nechat být. Je dost nepravděpodobné, že by se mohl nacházet zrovna tady... proč jsem se Sebastiana nebo Heleny prostě nezeptala? Všeho bylo tak moc, že jsem to úplně vypustila. Existuje reálná možnost, že tu není, a nejspíš už vůbec není za těmi dveřmi.

Ruce mě svrbí. Protnu prsty. On za těmi dveřmi je. Nemám nejmenší tušení, kde se ve mně ta jistota bere, ale kousnu se do rtu a rozhlédnu se na obě strany. Potom natáhnu ruku ke dveřím, zavřu oči a...

Cvak.

Užasle zamrkám a podívám se na dveře, které se přede mnou otevírají dokořán. Fajn, dobře. Asi bych celé té záležitosti s kouzlením už měla přicházet na kloub, pravdou ale je, že mi spíš připadá, jako by čaroval někdo za mě, ne já sama.

Místnost, která se nyní nachází přede mnou, je jiná než ty naše. Není v ní žádné okno a postel je jen pro jednoho. Taky nevidím žádné jídlo ani pití. Ne že by ho bylo potřeba. Hned, jak ho totiž spatřím, je mi to jasné.

Na posteli nehnutě leží Will. Na první pohled je vidět, že je stále v bezvědomí. Hnědé kudrnaté vlasy má rozhozené kolem sebe na polštáři, ústa má zavřená a na jeho obličeji není vidět ani kapku potu. Vypadá jako Šípková Růženka, kterou někdo uvrhl do stoletého spánku.

Svezu se ramenem k rámu dveří a opřu se o něj. Vydechnu. ,,Co jsem ti to udělala?"

,,Nic, co by si nezasloužil," ozve se za mnou a já doslova nadskočím a obrátím se k hlasu za sebou, přestože už vím, že je Sebastianův.

,,Krucinál," zakleju a přitisknu si ruku na hrudník. ,,Vyděsils mě!"

Křivě se na mě usměje a prohrábne si rozčepýřené černé vlasy. Hned potom si promne krk a zatváří se kysele. ,,Promiň," řekne mi a narovná se, aby viděl na Willa do místnosti. ,,Takhle je už od doby, kdy jsi ho v Krinu uspala."

,,Jo," vydechnu a sleduju jeho pohled k vílímu chlapci. ,,Nemám tušení, co jsem mu provedla."

,,Na tom nesejde," prohlásí Sebastian a protáhne se kolem mě do místnosti. ,,Vyřídilas ho, když to bylo potřeba, a je dobře, že se nám klidil z cesty."