Světla v nás

Návštěva

• Ahoj ahoj, tak jsem tu zas - kapitolu jsem tvořila na mobilu, bo jsem vůbec neměla čas, tudíž jen doufám, že to nemá nějaký vliv na kvalitu (kontrolou na počítači to prošlo, nebojte:D). Doufám, že jste si užili Vánoce a přeji vám Šťastný Nový rok - pevně věřím, že se tu budeme i nadále scházet. A samozřejmě... hrozně moc vám za všechno děkuju, jste prostě úžasní♥

Největším nezvykem v téhle nové, podivné realitě, pro mě ani zdaleka není to, že existuje magie, čarodějnice, víly nebo mořské panny. Divné, že? Člověk by čekal, že právě to bude tím, co mě bude nejvíce trápit, ale kdepak. Faktorem, který se pro mě zatím zdá být nejhorším, je nakonec jen to, že je neustále tma.

 Sebastian mě probudí zvuky, které připomínají kňučení, jakmile se však dostatečně vzpamatuju, dojde mi, že si něco mumlá ze spaní. Cuká sebou, což poznám jen podle toho, jak námi lůžka následkem toho hází ze strany na stranu, jelikož samozřejmě nevidím ani na špičku vlastního nosu - kruci, jak já postrádám svou milovanou elektřinu.
Pochopitelně čekám, až si mé oči přivyknou na temnotu a jako další šmátrám po lampě, ačkoliv tady žádná není. (Potlesk pro mě. Chybí mi elektřina, ale lampu hledám. Jasně, Anno, jasně.) Když mi to dojde (gratulujte mi) zapátrám místo toho po kamarádově ruce.

,,Sebe!" syknu a on na to snad podvědomě reaguje, protože ještě zvýší hlas. Chrlí ze sebe slova tak rychle, že je v rozespalosti nedokážu zachytit, pár jeho nejhlasitějších výkřiku však naznačí, že se mu zdá o Patrikovi a Jenny, dost možná o té autonehodě, co se udála. 

 Jeho noční můra by až takovým problémem nebyla, kdyby nám ovšem nebylo řečeno, ať jsme v naprosté tichosti. Přestože mám stále na paměti Helenina slova, že do této části lesa bezdůvodně nikdo nechodí, zmocní se mě krajní panika. ,,Sebastiane!" zkusím to tedy znovu a zatřesu s ním. ,,Sebe, pšt! To je dobré, něco se ti zdá. Sebe!"

 ,,Ne," opakuje chlapec a vycukne se mi, lůžko hlasitě zavrže a on se rozkřičí: ,,Ne! Ne! Ne!"

 ,,Sebastiane!" procedím skrz zuby znovu a on se  ke mně obrátí zády, skoro jako by trucoval.

 No super.

 Popadnu ho za rameno, ale ožene se na mě, chrlí slova jako kulomet: ,,Nesahej na mě, Annabello, kvůli tobě všichni umřeme, slyšíš, všechny nás zabiješ..."

 Ztuhnu a pustím se ho, jako by mi ruku poleptala kyselina. Brada mi brní, zasáhl mě do ní loktem, když mě odstrkoval. ,,Co-cože?" vykoktám zmateně a on to opakuje, křikem, s každým jeho slovem cítím větší a větší hrůzu - z toho, co říká, z toho, jak to říká - jako by to byla pravda, jako by to bylo předem dané.

 ,,Všechny nás zabiješ. Nejsi na tohle dost dobrá. Kdyby tu byla Jenny nebo Patrik, možná bychom měli naději... ale ty nás zabiješ, spálíš nás na popel, všechno zničíš-"

Měli naději? Spálíš nás na popel? Nakrčím čelo a uvažuju, jestli něco podobného Sebastian někdy vůbec řekl. Skoro jako by ani nemluvil on...
 ,,Sebastiane!" vykřiknu s narůstající úzkostí a kupodivu to zabere, protože při dalším chlapcově nádechu poznám, že už je vzhůru - větu ukončí uprostřed a pak lapá po dechu a vyšvihne se do sedu.
Ucuknu, jeho loket opět vyletí do vzduchu a tentokrát jen těsně mine mou bradu. Hned na to ho zkusím zachytit, potmě ho popadnu za rameno a znovu ho oslovím: ,,Sebastiane, to jsem já. Všechno je v pořádku."
,,Anno," vydechne po chvilce a cítím, jak uvolní svaly. ,,J-já..."
,,V pořádku," zopakuju a pomalu povolím svůj stisk na jeho ramenou.
,,Jo," přitaká kamarád. ,,Jo, jasně. Jen zlej sen."
,,Co se ti zdálo?" zeptám se a posunu se na posteli tak, abych byla zhruba naproti němu, soudě dle mého hrubého odhadu. Slyším, jak si znovu oddechne. ,,Já vlastně ani nevím," pronese pak a zní lehce užasle. ,,Něco o té autonehodě, řekl bych."
,,Křičel jsi ze spaní," podotknu jen tak mimochodem.
,,Aha," řekne Sebastian jen. ,,A co jsem říkal?"
Že nejsem dost dobrá a všechny zabiju.
,,Nic podstatného."
,,Aha," zhodnotí to kamarád znovu. ,,Počkej. Říkala jsi, že jsem křičel?"
,,Jo," přiznám mu. ,,Vlastně dost křičel, popravdě řečeno."
,,Oh," dostane ze sebe Sebastian jen, načež nastane ticho, ve kterém se oba dva snažíme zjistit, jestli měl jeho křik nějaký dopad na naše okolí.
,,Myslím," zašeptám po chvíli, abych nenarušila vzniklé ticho, ,,že nás nikdo neslyšel."
,,Jo," souhlasí Sebastian a přesně v ten moment se ozve rána, díky níž nadskočíme. Vyjeknu a Sebastian mi okamžitě přitiskne ruku na pusu - jak se ke mně nakloní, přisedne mi nohu. Do očí mi vhrknou slzy. ,,Pššt," sykne mi Sebastian do obličeje a v dalším nastalém tichu čekáme, jestli uslyšíme něco dalšího.
A opravdu, rána se ozve znovu, tentokrát ještě intenzivněji. Postele pode mnou a pod Sebastianem zabrní a něco v místnosti spadne na zem. V leknutí popadnu Sebastiana za paži.
,,Jde to z venku," řekne mi Sebastian šeptem, když rána odezní. Následně se však ozvou další, přesně takové, každá z nich je hlasitější a agresivnější - lůžka s námi už téměř nadskakují.
,,Někdo klepe na vchodové dveře," pronesu a odstrčím Sebastianovy prsty z mých úst, abych mohla promluvit.
,,Spíš se je někdo snaží vyrazit," uvede to na pravou míru Seb a vstane.
,,Kam jdeš?"
,,Podívat se, kdo tam je."
Otevřu pusu a bouchání na dveře se dutě ozývá v mé hlavě. ,,Zbláznil ses?" vyjeknu a škrábu se na okraj lůžka. ,,Nemůžeš tam jen tak jít! Bůh ví, co tam je!"
,,Jestli tady ještě chvíli budeme jen tak okounět, zboří to dům!"
Vyděšeně si uvědomím, že to myslí vážně. Přemýšlím jen chvíli - pak už poslepu nacházím stolek, na němž leží svíčka, a šmátrám rukama, abych objevila sirky.
,,Anno, co to děláš?" ozve se Sebastian a rána opět otřese celým domem. Otevřu šuplík a tam je konečně najdu - celý balíček, trochu zvlhlý a nepochybně zapomenutý, ale pořád lepší než nic. Škrtnu první sirkou a zlomím ji.
,,Anno," pronese Sebastian varovně. ,,Nedělej to, víš, že tohle nesmíme..."
,,Už nás našli, tak co na tom?" štěknu po něm nervózně. Druhá sirka vzplane, plamen ozáří Sebastianův obličej a celou místnost, sekundu na to však zhasne.
Zkusím to potřetí, načež konečně třesoucí se rukou podpálím svíčku a zamrkám, jak si můj zrak přivyká na světlo.
Vyměníme si se Sebem pohledy. Jeho tmavě modré oči jsou rozevřené dokořán a panenky má tak rozšířené, až to působí, jako by oči měl černé. Vlasy mu trčí na všechny strany.
Dýchám zrychleně. I moje vlasy určitě trčí do všech směrů a tváře mám nepochybné zarudlé.
Pevně sevřu svíčku a na prsty mi kape horký vosk. Zatnu zuby a Sebastian jistě přikývne.
,,Tak jdeme."