Světla v nás

Běž

Možná bylo přece jen dobře, že jsem začala běhat.

 Ano. Ze všech mých myšlenek je právě tahle tou, kterou se zaobývám, když utíkám za Henrym lesem a snažím se pravidelně dýchat. 

Nechápu, kde jsem. Nechápu, jak jsem se zde ocitla. Nechápu, jak je možné, že kolem nás létají čarodějnice a že na nás vrhají obrovské modře zářící koule, které vypalují stromy okolo nás a zakládají radioaktivně vyhlížející požáry bez kouře. Nechápu, co se to sakra děje a jak to mám ksakru zastavit.

Ale je dobře, že jsem začala běhat.

 Všechno ostatní je nejasné. Moje myšlenky, moje pocity, můj strach - ten především. Všechno je to zastíněno prvotním instinktem, a sice tím jediným, co právě v tento okamžik zní logicky a rozumně: musím přežít. Vše ostatní je druhořadé.

,,Poběžte!" vykřikne Henry a zamává rukou, aniž by odtrhl zrak z cesty. Pohybuje se mezi stromy jako laň, elegantně, rychle, bez zaváhání - uvažuju, jak se někdo tak velký může hýbat takto hbitě. Potlačím chuť hystericky vykřiknout: ,,A co si sakra myslíš, že dělám?!" a místo toho se ohlédnu na Seba vedle sebe. 

Sebastian. Dojde mi, že on druhořadý rozhodně není. Ne, ne pro mě - kde jsme se tu jenom vzali? Musí to být kvůli té nehodě. Sním. Jsem lapena v narkózové noční můře způsobené morfiem nebo něčím podobným a tohle všechno je jen přelud, protože jsem moc koukala na Čarodějky. Ano, ano. Není to skutečné.

 Metr ode mě vybuchne strom v záplavě modrého světla a jisker, které mi dopadnou na ramena a rozežerou mi látku noční košile. Vyjeknu a zrychlím, načež si skopnu palec o vyčnívající kámen. Znovu vykřiknu - bolest je zatraceně opravdová. ,,Jsi v pořádku?" Seb se pro mě vrátí a popadne mě za ruku, abych nezůstávala pozadu. Kouká nahoru, odkud se nese škodolibý chechot zařezávající se do mých ušních bubínků jako žiletka. 

 ,,Myslel bych si, že jsem se pěkně zhulil, kdybych tě tady neviděl stát," vydechne kamarád a prudce zavrtí hlavou, když za mnou vybuchne další strom. V modrých očích mu zazáří jiskry odletující z právě zničeného místa.

 Napadne mě: Nemluv o hulení, nebo ti propláchnu pusu octem.

 Nahlas řeknu: ,,To by musel být pořádnej matroš."

 Zacukají mu koutky úst - jeden se vyšvihne trochu víš, jako vždycky, ale není to známka opravdového pobavení. ,,Je to moje noční můra nebo tvoje?" zeptá se mě Seb a strká mě před sebe, abych pokračovala. Henry stojí několik metrů před námi a máchá rukama, abychom ho následovali. Ve tváři je rudý, vypadá to, že ho naše pomalost dohání k šílenství. 

 Mám z něj hrůzu. Nevím, jestli mu vůbec věřím, když se za ním rozutíkám. Pomáhá mi jen fakt, že cítím Sebastianovu dlaň mezi lopatkami. Nepřestává mě povzbuzovat, tiše, beze slov. Nedovolí mi couvnout.

 Nepochybně se jedná o mou noční můru. Jenže na tom nezáleží. V hlavě mám takový zmatek - cítím počínající migrénu. Ať už to skončí, ať už to skončí, ať už to skončí - vzbuď se!

Ale konec tohoto děsu nepřijde jen tak. Tohle?

To je teprve začátek.

,,Neměli bychom se prostě už vrátit do toho domku?" vykřiknu snad po hodinách namáhavého běhu, který nemá konce. Henry i Sebastian stále sprintují, jako by od začátku útěku neuběhlo více než pár vteřin, nicméně já mám pocit, že brzy omdlím. Dvacet minut sprintu je rozhodně víc než dvacet minut joggingu. Annabella Hooverová není závodnicí. Annabellu Hooverovou brzo klepne. 

Sebastian položil Henrymu už přinejmenším tisíc otázek - ,,Kdo jste? Kdo nás sem dovedl? Kam nás to táhnete? Co se to děje? Nevhodili jste nás do natáčení nějakýho pošahanýho akčňáku, že ne?" - načež u té poslední jsem se musela málem zasmát, protože akčňáky byly tím jediným, co ho z kinematografie zajímalo, nemluvě o tom, jak pořád kvákal o tom, že jednou bude sám v jednom hrát.

 Tohle však nebyl film a Henry absolutně netušil, jestli si z něj utahujeme, nebo mluvíme vážně, jak mi napověděl jeho zmatený výraz. Jedinou jeho reakcí na nás byla věta: ,,Pohněte, než úplně prolomí barikádu."

 Nerozuměla jsem mu o nic víc než všemu okolo.

 Když už jsem myslela, že nedokážu pokračovat už ani o jeden krok dál a začala jsem se sýpáním zastavovat, všechno se ještě zhoršilo.

 Okolo mé hlavy prosviští obrovská koule statické elektřiny a les za mnou vzplane, jednotně, jako bych luskla prsty. Do toho se okamžitě spustí déšť, odporný, hustý liják - místo toho, aby však oheň uhasil, začíná ho rozdmýchávat, dává mu další důvod se rozrůstat. Jako by z nebe padal benzín. Jsem ve vteřině úplně mokrá, otevřenou pusou, kterou lapám po dechu, se mi dovnitř dostávají kyselé, horké kapky. Vyplivnu je na zem a zvednu zrak.

 Nad korunami stromů proletí jako tlaková vlna záblesk zeleného světla. Dva údery srdce je ticho. Sklopím zrak k Sebastianovi a stačím jen postřehnout hrůzu, která se mu odrazí v obličeji, a zaslechnout Henryho pokyn: ,,Běžte!" než se to stane.

 ,,Ahoj, kopretinko," zavrčí a já se otočím a stanu tváří v tvář bytosti jako vystřižené z hororového příběhu.

 ,,Panebože," vydechnu.

 A to bylo poprvé, co jsem ji viděla. Svou nejstrašnější noční můru, nejhorší strach. To bylo moje první setkání s tím největším zlem, jaké jsem v životě mohla poznat.

 To bylo poprvé, kdy jsem se setkala s Verenou, vůdkyní nejobávanějšího klanu temnoty, nejmocnější Gaadernou svého času, jedinou paní Vlčí hory.

 Bylo to poprvé, co jsem spatřila čarodějnici.