Světla v nás

Cesty zpátky

Pomiňme detail, že na tom gifu jsou sourozenci (Jeníček a Mařenka, pff ne asi), teď jsou to Helena a Henry a tím pádem už vám trošku spoileruju průběh kapitoly, ups. Ještě navíc dodávám, že to, na co všichni čekáte, se stane už hoooodně brzo. Ale ještě tak brzo ne. Haha. Jsem tajuplná, což?

Nesnášela jsem Patrika snad od první chvíle, kdy jsem ho spatřila. Myslím, že to bylo někdy v páté třídě, když jsem poprvé čekala Seba před jeho domem. A myslím, že to bylo taky proto, že on okamžitě poznal, že se mi jeho mladší bratr líbí, a samozřejmě mu to vyzradil, což bylo něco, co se desetileté holce prostě nedělá.

 Ta nesympatie ale trvala i dál a přestože jsem Patrika vždycky respektovala, protože byl starší než my a občas nás někam hodil autem (a jak hezky se nám to taky vrátilo, že), nikdy jsem se nad ním nepřemýšlela jinak než nad otravným, věčně nabručeným idiotem.

 Byli si se Sebastianem vlastně hodně podobní. Jen jsem jednoho většinu času chtěla praštit a do toho druhého jsme byla zakoukaná.

 Věděla jsem, že Sebastian udělá pro svého bratra cokoliv, ačkoliv mi nedocházelo, co přesně po něm Neraidy můžou chtít na oplátku. A i když jejich věštba nezněla nijak zvlášť hrozivě, nemohla jsem se zbavit pocitu, že tohle nebude jen tak.

 Velos nijak neprotestuje, když prohlásím, že je musíme hned najít. Zanthe ovšem tvrdí, že mi nemůže pomoct se do Bílého jezera dostat.

 ,,Myslíš, že si tu trčím deset let sama jen tak?" zeptá se mě pobaveně, ale zatváří se smutně, když zavrtí hlavou. ,,Dřív bývaly všechny vody - a myslím opravdu všechny - propojeny podzemní sítí tunelů, takže jsme se mohly pohybovat svobodně. Ale po příchodu krále je nechal všechny zasypat. Jsme od sebe odtržení, nemáme magii a jen jednou za dlouhý čas si můžeme pomocí myšlenek poslat zprávy jako vlci, když nastřádáme dost sil. Ale to se neděje moc často a navíc se valná většina našeho národa rozhodla spát, dokud se nevrátí světlo," řekne jen tak, jako by nic.

 ,,Co udělali Sebastian a Helena?" ptám se tedy jako další, protože oni odtud očividně nějak odejít museli. Zanthe na mě překvapeně koukne.

 ,,Copak to není jasné?" zeptá se mě. ,,Sebastian je přenesl."

 Civím na ni jako na boží zjevení a úplně mě opustí veškeré moje odsekávání a nevěřícné poznámky. Sebastian že je přenesl? A odkdy Sebastian zvládne někoho někam přenést? Odkdy je vůbec ochotný přistoupit na to, že něco takového dokáže?

 Neviděli jsme se jen den a přitom je to jako celé století. Musím se k němu dostat.

 Otočím se na Velose a Henryho. ,,Dokážu to taky?" chci vědět.

 Samozřejmě, pronese Velos. Ale můžeš nás přenést jen k okraji jezera. Odtamtud už musíš dolů sama.

 ,,Sama?" podivím se. ,,Ale proč?"

 Zanthe se zase zasměje a já se k ní pobouřeně otočím. Máchne ocasem a stříkne mi vodu do obličeje. Začínám si myslet, že je trochu poblázněná. ,,Kdyby to šlo, vlci by mě už dávno přenesli k jezeru a já doplavala za svou rodinou. Vlčí národ je jediný, komu zůstala téměř všechna magie - kromě Gaadern, samozřejmě," vysvětlí s povzdechem, když vidí můj výraz. ,,Ale Čistí se skrývají, aby přežili, takže i kdyby mě mohli přenést, stejně by to asi neudělali, že, Velosi?" ušklíbne se a já přešlápnu.

 ,,Kam tím míříš?"

 ,,Jezero je proti přenášení zabezpečeno. Jediný způsob, jakým se tam dostat, je, že tam doplaveš. Vzhledem k tomu, že je můj národ nyní na úplném dně," opět se ušklíbne, ,,což teď nemyslím obrazně, ale doslovně, doporučovala bych ti si přivázat kámen k noze a nechat se dotáhnout až dolů. Zvládneš to ale tady z té ubohé skupinky opravdu jen ty."