Světla v nás

Jít do války

Veselé Vánoce! (Tři dny po Vánocích. Ups.) Tenhle příběh už budu psát třetím rokem a pořád se jaksi nedobírám ke konci. ALE. Až tohle všechno dopíšu, tak to všechno začnu editovat, a potom to možná nebude mít tak 1000 stran. Nebo možná taky bude. No. Prostě a jednoduše nás ještě čeká hodně kapitol, ale i tak se už blížíme do finále. Hodně pomalu, ale hodně jistě. 

Mám v plánu další část přidat na Nový rok, tak snad to i stihnu. Do té doby příjemné volno (kdo ho má a není na brigádě jako já) a hodně odpočinku (kdo ještě k tomu nemá zkoušky jako já. sakra, měla bych asi něco začít dělat). Mám vás ráda! <3

,,Nejste vyčerpaní?" Alexander Drake postává ve stísněné kuchyňce své malé chaty před velikým oknem do louky, přes které přetáhl ošuntělou květinovou záclonu, a zachovává nic neříkající výraz, když nás odhaduje pohledem. Já i Sebastian sedíme na pohovce pod jednou dekou, já zběsile drkotající zuby, jelikož se mé zatracené tělo odmítá prohřát, on uvolněný, jako by se chystal dívat na fotbal, a naše tváře ozařuje svíce, kterou Alexander zapálil na malém stolku před námi a jejíž vosk dopadá na dřevěný povrch stolu a ničí ho ještě víc, než už zničený je.

Potlačím zívnutí a nakrčím čelo, když ho přejedu pohledem a snažím se určit, z jakého důvodu se s námi nechce bavit. Byl sám deset let - deset let, kdy sice unikl temnotě, ale musel čelit osamocení. A když se po takové době shledá s dalšími lidmi, necítí potřebu se vyptávat na svět tam dole - nebo třeba na svou dceru?

,,Ne," uculí se na něj Sebastian a já vycítím, že to dělá jen proto, aby Drakea přinutil čelit nepříjemným otázkám, kterým se tak usilovně snaží vyhnout. Jeho oči jsou ovšem unavené stejně jako moje. Jenže já spát nemůžu - nemůžu, protože myšlenky, které mi naplňují mysl... cizí rty a ruce na mém těle a já-

,,Dobrá."

Drake se otočí k lince, jako bychom tam ani nebyli, a začne uklízet nádobí z večeře. Dívám se na něj a potom si stále ještě mokré vlasy oddělávám z krku, kde mě nepříjemně studí. Nepřestávám se třást, přestože v pokoji je příjemná teplota, a tak mě Sebastian pod dekou vezme kolem ramen a přinutí mě se posunout dozadu a opřít se o něj. Při jeho doteku sebou zděšeně trhnu, ale když se mě zeptá, jestli je to v pořádku, pouze přikývnu. Je to on, přesvědčuju se přitom. Je to opravdu Sebastian a nikdo jiný. Nikdo cizí se za něj tentokrát nevydává. Je to v pořádku.

Ale i tak v sobě nejsem schopna potlačit úzkost, ačkoliv mě Sebovo objetí prohřeje a zastaví třes mého těla.

,,Nechcete se nás na něco zeptat?" Ta slova ze Sebových úst splynou tak nějak samozřejmě, jako by o nic nešlo a on jenom nahazoval téma ke konverzaci, já k němu přesto zaletím očima. On se mému pohledu vyhne a zadívá se na Drakeova záda, kde ulpí pohledem na tak dlouhou dobu, dokud se k němu starší muž neotočí a nezatváří se překvapeně.

,,A na co bych se měl ptát, Nositeli světla?"

Sebastian ledabyle pokrčí rameny, natáhne se a začne si hrát s voskem na desce stolu, který ještě nestačil zatuhnout.

,,Třeba na svůj svět. Na své město nebo na národy."

Drake chvíli mlčí a jeho kamenný výraz by dost možná dokázal na místě zabít člověka. Pak zavrtí hlavou. ,,Dokážu si velice dobře představit, co se v mém světě stalo, aniž bych se na to musel ptát, mladíku."

Sebastian se při tom oslovení ušklíbne, nepřestává ale rýpat prstem do vosku. ,,A co se zeptat na vaši dceru?"

Těkám mezi těma dvěma pohledem, aniž bych cokoliv řekla, a kdyby mi byl někdo vrazil do ruky popcorn, byla by to docela slušná podívaná. Jenže něco na Drakeově vzdáleném výrazu mě znervózňuje.