Světla v nás

Válka

,,Můžete začít rovnou?" zeptá se Velose Helena a její hlas sám o sobě prozradí, s jakou úctou to pronesla. Její zrak střídavě padá na Velose a na Giatra. Stejně jako já si i ona uvědomuje, že je druhý vlk starý a že vypadá, jako by mu i to, že tu stojí, vyčerpávalo moc sil. To, co po něm chceme, je příliš složité. A co dostane na oplátku? Možnou vyhlídku na lepší svět? Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mi připadá všechno tohle přitažené za vlasy. Jak nám můžou tak věřit? Jak je možné, že se všichni nezachovali jako vílí národ a nevydali nás králi, aby si zachránili krky? Helena a Henry, Velos a všichni vlci... s naprostou jistotou dávají v sázku úplně všechno a přitom je zcela jasné, že Will měl pravdu - střet s králem nevyhrajeme, ani kdyby se stal zázrak.

 Giatros přikývne a posadí se. Zamává šedým ocasem a podívá se na Willa, ten ale pozoruje mě. Přimhouřím na něj oči.

 ,,Nezkoušej nic hloupýho, Wille," prohlásím a zní to téměř znuděně, pravdou ale je, že je mi jasné, že pokud něco zkusí, nedostane se daleko. ,,Prostě... nezkoušej."

 Nic neřekne, jen sklouzne očima ze mě na Jenny a zamrká. Na čele se mu vytvoří vráska a nakloní hlavu malinko ke straně. Moje nejlepší kamarádka zmateně přešlápne a její tváře naberou růžový odstín, čemuž se vzhledem k pátravému pohledu od vílího hocha ani nedivím.

 ,,Ann," osloví mě Seb a vyjeví se naproti mně, ,,Velos s námi chce mluvit."

 ,,Teď?" zeptám se překvapeně a sklopím pohled k bílému vlkovi, který kývne. 

 Musíme si promluvit o slibu, který jste složili Neraidám, a taky o tom, co uděláte, až získáte zpátky Patrika.

 Pohlédnu za Sebova záda na Willa. ,,Dobře, ale..."

 Helena se dotkne mojí ruky. ,,Běžte," řekne mi s úsměvem. ,,Pohlídáme ho."

 Teprve až na mě kývne i Henry, svěsím ramena a vyjdu se Sebem a Velosem z Willova pokoje. Nezastavíme se ale u kamenného stolu ani nevejdeme do žádné další místnosti, pokračujeme dál do chodby a z té míříme k Čistému městu. Vyměníme si pohledy se Sebastianem a já se posléze otážu přímo Velose.

 ,,Kam jdeme?"

 Několik vlků by vás rádo poznalo, odpoví mi, když se vydáme po schodech dolů podél skály. Jako vždy, kdy se tu ocitnu, mě naprosto ochromí pohled na stromy, ptáky a motýly a nadechnu se výrazné vůně květin.

 Sevře se mi žaludek, když si vybavím věštbu pro vlky. Položí pro mě život, ozývá se mi v hlavě, když procházím kolem několika z nich a kývám jim na pozdrav, usmívám se na ně. Tihle všichni umřou? Pro mě? Pro Sebastiana?

 Čisté město je ve skutečnosti o moc větší, než jsem myslela. Velos nás vede skrz jeho střed pořád dál a dál a já zvedám zrak ke stropu a dívám se na světlo, které nás ozařuje, dokud neztratím rovnováhu. Seb mě chytí a narovná.

 ,,Koukej, kam jdeš," ušklíbne se a pustí mě.

 Velos nás konečně dovede na místo. Je jím jeskyně - vedou do ní dveře jako do našich pokojů a stejně jako vždycky se před vlkem otevřou, aniž by hnul brvou. Protáhneme se za ním do poměrně nízké místnosti - pro mě je ještě dost vysoká, Sebastian se ale praští do čela a musí se sklonit.

 ,,Koukej, kam jdeš," popíchnu ho a on do mě strčí. Chystám se do něj strčit na oplátku, když v tom...

 Nerada ruším vaše hrátky, ozve se ženský hlas a já ztuhnu a setkám se s modrýma očima sněhově bílé vlčice, která sedí naproti mně, ale očekáváme vás.