Světla v nás

Paní Vlčí hory

Verenina bledá kůže průsvitně září, když s potěšeným úšklebkem na tváři pochoduje po lesní cestě sem a tam, dlouhé šaty s vlečkou tmavé barvy táhnoucí po špinavé zemi, černé rty zbarvené do ruda a světlé oči stále stejně nahánějící hrůzu. Zastaví se na tři metry od nás a rukou s dlouhými nehty popadne látku svých šatů, načež se rozesměje - zakloní hlavu dozadu a dlouhé černé vlasy se dotknou málem až jejích kotníků.

,,Jak to proboha vypadáš?" zeptá se mě a já na ni zvládnu jen zamrkat v naprostém šoku - automaticky sklopím zrak, abych se na sebe podívala, a zjistím, že tím má nejspíš na mysli můj nový vzhled. Nechápu, jak je to možné, ale jsem ve svém rozpoložení schopná zrudnout - potom někde zakašle Chalmers a já se vytrhnu z transu. Henry vedle mě mhouří na Verenu oči a sleduje každý její pohyb, nepochybně přesvědčený, že se nás brzy pokusí zabít. Zvednu se na nohy.

,,Děkuju, že jsi přišla," zamumlám a ona se znovu hekavě rozesměje. Z toho zvuku mi naskočí husí kůže, přesto odmítám dát najevo strach. Zatnu pěsti a Vereniny skelné zorničky konečně najdou moje.

,,Děkuju, že jsi přišla?" zopakuje po mě a jazykem si přejede po ostrých zubech. ,,Zlato, jsi můj majetek."

,,Zavolala jsem tě," odporuju a hlas mi jen tak tak nepřeskočí. Polknu a sleduju Vereniny nehty zarývající se do látky jejích šatů, přičemž si až příliš dobře uvědomuju, že můžu být do několika sekund mrtvá.

,,Ano, volala jsi mě," zapřede Verena a máchne rukou, čímž srazí k zemi Stenfielda nebo Wooleyho, který se právě chystal vyškrabat na nohy a tasit meč. Chalmers se převalí na bok a já spatřím jeho zakrvavený nos, který si nejspíš přerazil při pádu.

,,Jak jsi pronikla bariérou, čarodějnice?" zachrčí na Verenu s opovržením a taky s opovážlivostí, která je buď hloupá nebo přehnaně statečná. ,,Není gaadernská noc."

,,Tady Anna to právě řekla, ne, Ann?" ušklíbne se na mě Verena a znovu začne přecházet sem a tam. Postřehnu, že se Henry pomalu postaví vedle mě, nijak mi ale nevyjádří podporu. Bezva. Jindy má ke všemu připomínky a teď mlčí?

,,Anna?" zopakuje Chalmers a upře na mě ze země oči. Nedovedu potlačit bodnutí viny, když ho tam tak vidím ležet, zborceného vlastní krví, a odvrátím zrak.

,,Nositelka světla," upřesní Verena, natáhne ruku a v té se objeví malý modrý plamínek. Zvedne dlaň do vzduchu a hraje si s ním, jako by byl živý, na tváři pořád ten potěšený úsměv malého dítěte. Potom plamen lapí do ruky a on zmizí, načež Gaaderna sjede pohledem Chalmerse, mě a Henryho. ,,No ne," vypískne podivně dívčím hlasem, který jako by ani nepřišel od ní. ,,Vy to nevíte!" jekne k Chalmersovi a následuje další záchvat smíchu. Všechno ostatní je naprosto ztichlé. ,,Jsi opravdu něco extra, co, Annabello?" zavrtí na mě čarodějnice hlavou, když se dořehtá, jako bychom byly nejlepší kamarádky. ,,Přivoláš si mě sem uprostřed noci jen pár hodin po objevení archi hvězdy, jako by se nechumelilo, jsi asi jen kilometr od bran Asteronu s královými strážemi a oni nevědí, kdo jsi? No," mlaskne a nakrčí čelo, ,,to si zaslouží poklonu." Vůdkyně čarodějnic se skloní do takového pukrle, že skoro klečí, a pak se s dalším smíchem narovná. ,,Umožnila mi sem proniknout. Zničila bariéru sama," dodá k Chalmersovi, který se marně snaží natáhnout pro svůj meč. Máchne rukou a on odletí dva metry dozadu a zaskučí. Znovu už se pohnout nepokouší.

Verena se na mě spokojeně obrátí a zhoupne se na patách. ,,Výborně," prohlásí a poté se její zrak upře na Henryho. Muž stojí tak těsně u mě, jak jen to jde, aniž by se naše těla dotkla, a na obličeji má usazený zachmuřený výraz. Nevidět, jak se jeho svaly prudce zatínají a jak zrychleně oddechuje, myslela bych si, že nemá strach. Verena protočí očima a zvedne ruku. ,,Ten je předpokládám zbytečný-"