Světla v nás

Královna

Šťastný Nový rok a taky celý nový rok 2020! Stihla jsem, co jsem slíbila, a sice novou kapitolu! Snad se bude líbit a snad bude další část brzy - jak na Novej, tak po celej.😎

Neysa, právoplatná královna Světa bez světel, světa, který už celé desetiletí svírala temnota - žena, která celých deset let vyčkávala v nicotné prázdnotě na jeho hranici, kam ji tma odmrštila, a která spoléhala na to, že ji já, Annabella Hooverová, a Sebastian Walker, dva jí zvolení Nositelé světla, přivedeme zpět na základě proroctví, které se vzalo kdesi odnikud a které Alexander Drake zaznamenal na ušmudlané stránky své kroniky... a potom na stránky dalších a dalších kronik, které tímto světem stihl rozšířit, než ji jednu po druhé vystopoval král a spálil je na popel spolu s domy a lidmi, kteří je vlastnili... tahle Neysa určitě bude čekat noblesnější návrat do svého světa než takový, jaký jsme se jí právě chystali dát.

Přecházím se Sebastianem po vlhkém povrchu půdy v jeskyni, kam jsme se společně odebrali, a nad dlaní se mi vznáší bílá světelná koule, která nám prostor okolo osvětluje jako baterka. Od úst mi stoupá pára a na pažích mi naskočí husí kůže. Skály, které nás obklopují, ve mně nejenže vyvolávají úzkost, ale také jsou ledové a sálá z nich chlad, který mi připomíná, kde se ve skutečnosti nacházíme. Jako by sem Drakeova iluze už nedosáhla.

Sám Alexander nás ráno probudil, byl ve tváři smrtelně bledý a ani se nesnažil na nás usmát, když nám dal k snídani tvrdý chléb a bylinkový čaj, který byl hořký a já se po něm na několik minut rozkašlala. Potom začal mluvit o rituálu, který zřejmě bude třeba provést - a o tom, že nemá tušení, jakým způsobem ho máme vlastně vykonat.

A tak jsme se Sebastianem vymysleli vlastní způsob.

V rukou mě studí Neysin amulet, jediná věc, o jejíž nutnosti si byl Alexander jistý. Vložil mi ho do dlaní s posvátnou úctou a s bolestí v očích, která vteřinu na to byla ta tam. Potom mě upozornil na to, že je to maják, který Neysu přivede k nám, a já na něj vychrlila snad sto otázek, na něž mi nedal odpověď. Samozřejmě.

Sebastian se zastaví, až když jeskyně končí a před námi se tyčí pouze skála, ze které sálá zima tak pronikavá, že musím zatnout zuby, abych se neroztřásla. Chlapec potom z náruče vysype dvanáct svíček a deku, kterou rozprostře na vlhké zemi. Kleknu si na ni a pomůžu mu v tichosti kolem nás rozmístit svíčky.

,,Je tu zima," pronese Sebastian a jeho hlas mě vyděsí, proto sebou trhnu. Potom kývnu, aniž bych na to něco řekla. Svírám v ruce Neysin amulet a snažím se zachytit královninu přítomnost, přítomnost Světla, jenže marně. Téměř jako bych cítila v zádech Drakeův pohled od ústí jeskyně, kde zůstal stát s tím, že nás údajně ,,dál nemůže následovat" a že ,,není hoden této pocty, neboť on není tím, kdo by ji měl přivést zpět".

Sebastian si při těch slovech polohlasně zamumlal něco, co znělo až podezřele jako magor.

,,Je to hotové?" zeptám se ho za dalších pár minut, když se nám podaří vysoké bílé svíce zarazit do hlíny kolem nás tak, aby zůstali stát, a oba jsm se přitom posadili na deku do jejich středu. Odmotám řetízek amuletu z mé ruky, kde jsem si ho zachytila, a opatrně ho položím mezi mě a Sebastiana, aniž bych z obrazu slunce na něm spustila oči.

Vůbec nic se ale neděje.

,,Můžeme začít," promluví Sebastian a zacuká mu jeden koutek. Hned na to zatřese hlavou, až si rozcuchá vlasy. ,,Akorát vůbec nevíme, co vlastně máme dělat, ale to je už asi normální, co?"

Přejdu jeho poznámku a zvednu ruce, abych jimi ukázala na svíce okolo nás. ,,Chceš mít tu čest?"

Aniž by mrkl nebo mi odpověděl, jeho úsměv se rozšíří, upře své oči do mých a kolem nás se zvedne teplý vánek, na který magie v mém těle zareaguje zachvěním. A potom svíce kolem nás všechny ve stejný okamžik vzplanou.