Světla v nás

Prolog

Na začátku bylo dočista obyčejné ráno v pokoji docela obyčejné dívky, které vyřvával budík na telefonu a ona vydávala zvláštní, neidentifikovatelné zvuky, kterými se snažila vyjádřit svou nechuť vstávat.

Dobře, fajn, ta holka jsem byla já. Annabella Hooverová, šestnáctiletá borka se slinou na tváři od toho, jak spala s otevřenou pusou, ve vytahaným pyžamu s mimoni a s neskutečnou averzí k běhání.

Jaká smůla, že to bylo přesně to, co jsem musela to ráno udělat - jít běhat. Doufala jsem, že to třeba časem bude snadnější, ale pravdou bylo, že jsem se běhu věnovala už skoro dva měsíce a pořád jsem se do něj musela nutit.

S mohutným uch a ech jsem se natáhla a vypnula budík. Zakňourala jsem a ten zvuk se protáhl do něčeho jako mňaučení - plácala jsem rukama a bylo mi do breku. Nechtělo se mi z postele. Tak strašně se mi nechtělo.

Naštěstí jsem to postřehla hned poté, co jsem se vyhrabala ze své úžasně zahřáté peřiny. Ten déšť. Ten strašný, hustý, neústupný chrsták, co se proháněl venku. Moje odporně líná, naprosto katastrofálně se ke sportu stavící část nadšeně zajásala. Dnes se běhat rozhodně nebude.

 Plácla jsem sebou do peřin a usnula, aniž bych věděla, že jsem se běhu ve skutečnosti ani trochu nevyhnula. Právě naopak.

 Brzo bude běh jednou z věcí, které mě udrží naživu.

Asi jsem byla jediný člověk na celičké planetě, kterému to počasí venku zlepšilo den - když jsem v jedenáct dopoledne mířila na domluvený sraz se Sebastianem a Jenny, máma zrovna mlátila deštníkem o zem, jelikož jí nešel rozevřít.

,,Je rozbitej," informovala jsem ji, zatímco jsem si nazouvala boty.

,,To vidím taky," odsekla podrážděně, vztekle ho popadla a praštila s ním o roh botníku. V ruce jí zůstala jenom jedna polovina, ta druhá proletěla kolem mě a přistála u prahu do obýváku.

S potlačeným prsknutím smíchu jsem ho zvedla a podala ho zpátky mámě. Vyškubla mi ho a zamračeně mi s ním zamávala před obličejem. ,,Vy s Carlou vždycky všechno odrovnáte."

Povytáhla jsem obočí a zkroutila rty v další snaze se nesmát, jelikož jsem usoudila, že dnes by bylo zbytečné jí odporovat. Místo toho jsem jí dala pusu na tvář a přetáhla si kapuci přes hlavu. ,,Budu doma do devíti."

,,Jeďte opatrně!" zvolala za mnou, když jsem vyběhla ven.

Jeli jsme opatrně.

My ano.

Ale řidiči toho kamionu naproti nám nikdo neřekl, ať po mokré silnici nejede tak rychle.

,,To je hnus, velebnosti," stěžovala si Jenny, když jsem k ní doběhla a společně jsme se schovaly pod stříšku, absolutně durch mokré.

,,Idiot!" vyjekla jsem místo pozdravu - zdálo se, že i mě moje dobrá nálada pomalu ale jistě začala opouštět. ,,To je takovej idiot!"

,,Kdo?" zeptala se Jenny, ačkoliv jí už cukaly koutky, protože věděla moc dobře, o kom mluvím.

,,Sebastian!" prskla jsem a ždímala u toho vodu z mojí látkové tašky přes rameno. ,,Jak dlouho se známe, třináct let? A on nás ani tak nemůže přijet vyzvednout až k domu! Co si myslí, že se mu tam stane? Že ho unesu a zavřu do sklepa?"

,,Je tamhle," houkla Jenny a ukázala na druhou stranu k silnici, kam právě přijíždělo stříbrné Volvo. Zanadávala jsem ještě víc.

,,To ten pitomec nemůže aspoň najet k té zatracené stříšce?!"

,,To nebude Sebastianem," podotkla mírně Jenny a kývla k blížícímu se autu. Zasténala jsem. Samozřejmě řídil Patrik, Sebastianův starší bratr, což byl jen důvod navíc pro mě, proč se vztekat. Těžko byste na téhle planetě hledali člověka, který mě nesnáší víc než on. A těžko byste hledali jiného člověka než, který víc nesnáší jeho.

Když jsme Jenny nastupovaly k němu do auta, blesklo mi to hlavou - víte, ta možnost, že by Patrik třeba nemusel být úplně nejspolehlivější řidič. Ale neměla jsem čas to rozebrat, protože mě strašně rozčílilo, jak se nám se Sebastianem pošklebovali.

Kromě toho to nebyla jeho vina. Nebo vina řidiče toho kamionu, který nás smetl ze silnici v rychlosti sto dvacet kilometrů v hodině. Totiž... možná by mohl za nehodu samu o sobě. Kdyby to ovšem byla normální nehoda. Kdyby všechno, co se stalo po ní, nebylo skutečné.

,,Ahoj, zmoklý slepice," okomentoval náš zjev Patrik.

Zafuněla jsem, což ovšem bylo všechno, co ze mě vyšlo. Patrik se na mě ušklíbl do zpětného zrcátka a já silně praštila dveřmi, když jsem nasedala. Aby bylo jasno - mlčím jen proto, že vím, že by nás nikam neodvezl, kdybych se s ním začala hádat.

To ovšem o Sebastianovi neplatilo, takže když řekl: ,,Jaký je venku počasí holky, co?" já i Jenny jsme na to okamžitě reagovaly jedinou větou: ,,ZAVŘI HUBU!"

Kluci se rozesmáli a já si vyměnila pohled s Jenny. Obě jsme udržely vážný výraz asi tak vteřinu, pak už se i naše rty roztáhly do úsměvů. Sebastian se na mě obrátil z přední sedačky a já na něj vyplázla jazyk.

K čertu s ním i s těma jeho zpropadenýma modrýma očima.

Kousla jsem se do rtu a podívala se z okna. Voda se po něm valila proudem. Blbost, přemýšlet nad takovými věcmi jako jsou oči, no ne? Nebo Sebastian. Nebo ty Sebastianovy zpropadený modrý oči.

,,Annooooooo," protáhla Jenny a zamávala dlaní před obličejem.

,,Hm?"

,,Chceš žvejku?" Sebastian ke mně zepředu natahoval dlaň a vkládal mi do ruky žvýkačku. Čekal, až svou ruku stáhnu zpátky a když se tak nestalo, vytáhl na mě obočí.

,,Ještě jednu," sdělila jsem mu.

Předvedl mi svůj křivý úsměv, u nějž jste si nemohli být jistí, jestli překypuje arogancí nebo je jen pobavený. Přešla jsem ho bez mrknutí oka, žaludek se mi ovšem bolestivě sevřel.

,,Ani za zlatý prase."

,,Jsme kvůli tobě totálně mokrá!"

,,A neboj, jsem si jistej, že se to stává víc holkám," mrknul na mě a já ho vztekle praštila do ramene. Znovu se rozesmál.

Přesně v ten moment se to stalo.

Zakvílely brzdy.

,,Do hajzlu!"

Střelila jsem očima k čelnímu sklu a přímo před námi se z deště vynořila dvě světla. Blížila se. Rychle.

Patrik strhl volant. Autem se ozval jekot. Žvýkačka vyletěla do vzduchu a pás se mi zařezal do kůže, když se auto přetočilo na střechu-

Vlastně ani nevím, jak se to tenkrát stalo.

Později se mi vybavila vůně květin.

Není to zvláštní, cítit květiny v takovém okamžiku?

Otevřela se brána. Nějak. Prolomila se bariéra a pak jsem už nebyla tam, kde jsem být měla. Nebyla jsem v tom autě. Nebyla jsem na té silnici. Nebyla jsem na Zemi. Možná to nebyl ani stejný vesmír.

Povím vám, kam jsem se dostala, i když nevím proč.

Povím vám, jak jsme prožili něco, co se už nikdy nebude opakovat.

Pokud se to ovšem vůbec stalo. Ale to už musíte posoudit vy.